Lví dvůr

Pozemek Lvího dvora (číslo 716) patřil ke Královské zahradě, kterou na parcelách č. 709-718 dal vybudovat český král Ferdinand I. Habsburský po roce 1534. Lví dvůr, písemně zaznamenaný za vlády Karla IV. v Marignolově kronice a doložený osobou jeho strážce v době krále Václava IV., není přesně lokalizovaný, mohl ležet hlouběji v Jelením příkopu. Projekt lvince vypracoval již roku 1563 architekt Bonifác Wolmut pro císaře Maxmiliána II., ale nebyl realizován.[1] [2]

Renesanční kamennou budovu Lvího dvora se severním vchodem s armovaným portálem v kamenné ohradní zdi dal v letech 1581–1583 postavit císař Rudolf II., stavitelem byl císařský architekt Ulrico Aostalli de Sala. V hlubokých jamách zde byli zde chováni lvi, tygři, levharti, medvědi a orangutan, zvaný "Lesní muž".[3] V domě bydleli jejich strážní a ošetřovatelé. Na východní straně bylo v Královské zahradě vystavěno schodiště s galerií, ze které diváci pozorovali zvířata ve výběhu.

Při výstavbě barokního opevnění Prahy počátkem 18. století se Lví dvůr octl při hradební zdi Mariánských hradeb a navázala na něj severní vstupní brána Pražského hradu, zbořená před rokem 1811, na Jüttnerově plánu Prahy z let 1811–1816 chybí. Ke stavebním úpravám dvora v baroku došlo patrně po roce 1757, kdy Hrad obléhali Francouzi a zapálili Jízdárnu. Koncem 18. století si zde Adam Utz otevřel hospodu, později nazývanou "U Máčka". Větší část Lvího dvora sloužila jako vojenský strážní domek,[4], pravděpodobně až do roku 1918. Účel jeho využití za první republiky se nepodařilo zjistit, fotografie z doby před rokem 1903 dokumentuje při severní ohradní zdi přízemní přístavbu, která byla během následujícího období zbourána. V letech 1967–1972 byla budova razantně adaptována na restauraci se zahrádkou. Druhou velkou rekonstrukcí s vestavbou nových příček a patrové terasy v zahradě prošla v letech 1994–1995, podle projektu arch. Josefa Pleskota.

Jednopatrová budova na půdorysu písmene "U" má původní hlavní vchod ze západní strany a novodobý vchod ze strany severní. Sdružená okna sedmiosé fasády prozrazují původní renesanční koncept projektu. Valené klenby v přízemí, průjezd a sklep jsou původní renesanční.

Historii zvěřince, jeho chovatelů, strážců a zvířat popsali dva očití svědkové Hippolyt Guarinoni (1571–1654) a Bohuslav Balbín. V závěru 19. století se jí zabýval přírodovědec a cestovatel Josef Kořenský[5] a Josef Svátek.[6] O osudech zvířat se tradovaly čtyři historky:

• Jan Kepler vytvořil horoskop císaře Rudolfa II. a spojil jeho planetu s Rudolfovým oblíbeným lvem jménem Mohamed. Předpověděl, že oba zemřou krátce po sobě, což se stalo.
• Když zemřel Rudolfův strážce levhartů Tomáš Margarini, začala prý vdova a "mužatka" Laurencina Margariniová-Pyllmannová obecenstvu předvádět drezúru lvů.[7]
• Rudolfův host, turecký vyslanec při návštěvě ve Lvím dvoře vyprávěl, že v jeho zemi se statečný muž při návštěvě zvěřince musí se lvem utkat. Přítomný český rytíř "z rodu Hanibalců" prý ihned požádal o dovolení k zápasu, lva skolil jedinou ranou oštěpem a byl za to císařem odměněn.
• Poslední příběh líčí dámu, která při pozorování lvů z galerie upustila do výběhu rukavici. Galantní muž, který tomu přihlížel, skočil do výběhu a rukavici přinesl. Podle první verze historky pak navázal s dámou milostný vztah. Druhá verze v básni Fridricha Schillera "Der Handschuh" [8] uvádí muže stejně odvážného, ale k ženě odmítavého. Podle jmen aktérů s pražským Lvím dvorem nesouvisí. [9][10]