Luděk Šnepp

Po dětství v Novém Strašecí studoval v letech 1933–1936 na reálce v Praze, studium nedokončil. Po odchodu z domova pracoval jako dělník v lese a na stavbách. Za německé okupace byl totálně nasazen v Berlíně, odkud v roce 1944 uprchnul. Podařilo se mu získat novou pracovní knížku a pracoval jako horník na Kladně. Po válce odjel v květnu 1945 do Křešic u Děčína, kde se stal mistrem v továrně na umělé tuky. (Autobiografické prvky má jeho novela Klopýtání po bouři, kde je továrna na umělé tuky jednou z kulis lásky mezi Čechem a sudetskou Němkou.) Když v roce 1960 vyšla jeho první kniha Život na třetí, stal se profesionálním spisovatelem, v roce 1967 ředitelem chebského kulturního střediska. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval v říjnu 1968 do Kanady. Usadil se v městě London, kde vystřídal několik zaměstnání a v roce 1987 odešel do penze. [1] Zemřel v roce 1999 na mozkovou mrtvici.[2]

Byl ženat, manželka Libuše Šneppová přeložila některá jeho díla do angličtiny.[2]

Luděk Šnepp psal poezii i prózu.

Po emigraci se Šneppovo dílo dostalo na seznam zakázaných knih a nebylo do roku 1989 zveřejňováno.[3] V emigraci vyšla jedna z jeho povídek anglicky v překladu manželky Libuše Šneppové. K dohodě o českém vydání v exilovém nakladatelství ’68 Publishers přes původní zájem nedošlo.[2] V Česku nebyla díla Luďka Šneppa vydána ani po roce 1989 (stav 2021).

• 1962 – Podle novely Luďka Šneppa Život na třetí vznikla televizní inscenace z prostředí učňovského internátu, kterou zdramatizoval Jiří Körber a režíroval Miloslav Zachata[7]
• 1963 – Luděk Šnepp byl autorem námětu nezrealizovaného filmu Pět minut po válce. (Scénář napsali František Kožík a Vladimír Delong, který měl film režírovat; na dialozích spolupracoval Josef Škvorecký.)[8]

V roce 2004 byla k pátému výročí úmrtí Luďka Šneppa na domě ve Šlikově ulici v Chebu, kde žil, instalována pamětní deska.[9]