Lucia Moholyová

Vyrůstala v sekularizované židovské rodině v německy mluvící enklávě v Praze,[2] kde její otec vykonával advokátní praxi.[2] Již od dětství si psala deníky, které jsou dnes zajímavým zdrojem informací o životě středostavovských rodin v předválečné Praze.[2] Nejprve se živila jako učitelka němčiny a angličtiny, pracovala v kanceláři svého otce, v roce 1912 pak začala studovat filozofii, filologii a dějiny umění na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě.[3]

V prvních letech první světové války se přestěhovala do německého Wiesbadenu, kde pracovala jako divadelní kritička pro místní noviny.[2] Krátce poté se přestěhovala do Lipska a poté do Berlína, kde pracovala pro několik nakladatelství (mj. Hyperion a Kurt Wolff) jako redaktorka.[3] Začala psát i prózu, z radikálně expresionistických pozic a pod pseudonymem „Ulrich Steffen“.[3][4]

V Berlíně se v dubnu 1920 setkala s László Moholy-Nagyem, který tam před nedávnem emigroval z Maďarska.[2] Vzali se 21. ledna 1921, na její 27. narozeniny.[2] Dlouho to byla ona, kdo oba živil z platu nakladatelské redaktorky.[2] V roce 1926 Walter Gropius oba pozval do Dessau, kde vytvořil kampus své školy Bauhaus. Stál o to, aby zde Moholy-Nagy učil. Luciiny deníky prozrazují, že v Dessau nebyla šťastná, a že jí nevyhovovala izolovanost školy. Manžel jejím pocitům nerozuměl, jemu samotnému neměstský charakter života v Dessau plně vyhovoval. [2] Dessau opustili oba v roce 1928, vztah to však nezachránilo, rozešli se v roce 1929.[2]

V roce 1933 se v Německu chopila moci nacistická strana. Moholyová v té době chodila s komunistickým poslancem, který byl jednoho dne zatčen přímo v jejím bytě, což ale neviděla na vlastní oči, neboť v tu chvíli nebyla doma. Přesto vyděšeně z Berlína uprchla a zanechala zde všechny své věci, včetně objemných skleněných negativů z Bauhausu.[4] Ty se posléze dostaly k Walteru Gropiovi a řadu z nich později publikoval, aniž by označil skutečné autorství snímků, například na výstavě v Museum of Modern Art v New Yorku roku 1938.

Z Berlína uprchla do rodné Prahy, kde našla azyl u členů rodiny. Dlouho zde ale nepobyla, rozhodla se odejít do Švýcarska, žila chvíli též v Paříži.[4] Chtěla do USA, kde jí bývalý manžel nabídl místo na Chicagské univerzitě,[2] ale víza v roce 1940 nedostala, přestože jí kvůli židovskému původu hrozilo bezprostřední nebezpečí. Nakonec strávila válku v Londýně. Zde se živila komerční fotografií a výukou.[2] Vydala také knihu A Hundred Years of Photography, 1839–1939, kterou napsala v angličtině, již ke svému štěstí brilantně ovládala od dětství.

V letech 1946 až 1957 cestovala po Blízkém a Středním východě, kde fotografovala a točila dokumentární filmy pro UNESCO.[3] V roce 1959 se přestěhovala do Zollikonu ve Švýcarsku, kde napsala knihu o svém působení v Bauhausu a zaměřila se na uměleckou kritiku.[4] Ve Švýcarsku již dožila. Zemřela 17. května 1989 ve věku 95 let.

• 
  Lucia Moholy; Negative Print, 1924–1928
• 
  Lucia Moholy, 1920–1930