Loxodroma

Loxodroma je křivka na referenční ploše (např. na sférickém povrchu Země), která protíná všechny poledníky pod stejným úhlem.

Příklad loxodromy na povrchu Země

V úhlojevných mapách Země v Mercatorově zobrazení mají loxodromy charakter přímek. Mapu světa, sestrojenou v tomto zobrazení, uveřejnil v roce 1569 Gerhard Mercator (1512–1594)[1]. Název „loxodroma“ pochází od nizozemského učence Willebrorda Snellia (1581–1626).

Přestože loxodroma není nejkratší spojnicí dvou míst na referenční ploše, byly loxodromické cesty v minulosti využívány při námořní plavbě. Pro svou jednoduchost jsou loxodromické cesty používány i dnes v námořní a v letecké navigaci. Loxodromická cesta se shoduje s ortodromickou pouze ve směru po polednících a ve směru po rovníku. V tom případě je loxodroma nejkratší spojnicí dvou míst na referenční ploše. Do vzdálenosti 800–1000 km je rozdíl mezi loxodromou a ortodromou zanedbatelný[2].

V dnešní době díky rozvoji moderní navigační techniky (GPS apod.) význam loxodromy klesá.

Matematický popis

Budeme uvažovat dva body na sféře poloměru $R$ , jejichž poloha je udána ve sférických souřadnicích. Našim cílem bude najít azimut loxodromy (ten je dle definice pro celou křivku stejný) a délku této křivky. Sférické souřadnice označme $\vartheta$ a $\varphi$ , přičemž první z nich je zeměpisná šířka, druhá délka. Rovníku tedy odpovídá $\vartheta =0$ .

Odvození azimutu

Je zřejmé, že délka malého elementu ve směru jih-sever je $R\,{\mathrm {d} }\vartheta$ , zatím co ve směru západ-východ $R\cos \vartheta \,{\mathrm {d} }\varphi$ . Azimut (úhel vůči severu) $\alpha$ je pak tedy dán takto:

$\operatorname {tg} \,\alpha ={\frac {R\cos \vartheta \,{\mathrm {d} }\varphi }{R\,{\mathrm {d} }\vartheta }}$

Tento vztah upravíme na tvar vhodný k integraci

${\mathrm {d} }\varphi ={\frac {\operatorname {tg} \,\alpha }{\cos \vartheta }}\,{\mathrm {d} }\vartheta$ .

Přitom dle definice loxodromy je $\alpha$ konstantní. Integrováním od $\vartheta _{1}$ do $\vartheta _{2}$ získáme změnu $\varphi$ mezi těmito body. Přitom předpokládáme, že $\vartheta _{1}\neq \vartheta _{2}$ .

$\varphi _{2}-\varphi _{1}=\operatorname {tg} \,\alpha (\operatorname {arctgh} \,\sin \vartheta _{2}-\operatorname {arctgh} \,\sin \vartheta _{1})$

Byl tedy získán vztah pro azimut loxodromy:

$\operatorname {tg} \,\alpha ={\frac {\varphi _{2}-\varphi _{1}}{\operatorname {arctgh} \,\sin \vartheta _{2}-\operatorname {arctgh} \,\sin \vartheta _{1}}}$

Poznamenejme, že transformační vztahy pro Mercatorovo zobrazení jsou:

$x=R\,\varphi$

$y=R\,\operatorname {arctgh} \,\sin \vartheta$

Spojíme-li na mapě dva body pravítkem, pak zřejmě jejich spojnice má na mapě azimut

$\operatorname {tg} \,\alpha ={\frac {x_{2}-x_{1}}{y_{2}-y_{1}}}$ ,

což je přesně stejná hodnota, jaká byla odvozena předchozím výpočtem. Loxodromy jsou tedy opravdu na mapách s touto projekcí přímky. Můžeme uvažovat i obráceně a předchozí výpočet považovat za odvození Mercatorovy projekce, tedy projekce, kde jsou loxodromy přímky.

Délka loxodromy

Nyní ještě určíme její délku. Vyjdeme přitom z Pythagorovy věty, kterou určíme délku výsledného elementu dráhy, když došlo k pohybu jak ve směru jih-sever, tak západ-východ.

${\mathrm {d} }s=R{\sqrt {{\mathrm {d} }\vartheta ^{2}+\cos ^{2}\vartheta {\mathrm {d} }\varphi ^{2}}}$

Dosadíme-li za $\cos \vartheta \,{\mathrm {d} }\varphi$ z předem odvozeného vztahu pro azimut, dostaneme:

${\mathrm {d} }s=R{\sqrt {{\mathrm {d} }\vartheta ^{2}+\tan ^{2}\alpha \,{\mathrm {d} }\vartheta ^{2}}}=R{\frac {|{\mathrm {d} }\vartheta |}{|\cos \alpha |}}$

Integrace je tedy triviální. Délka loxodromy je

$s=R{\frac {|\vartheta _{2}-\vartheta _{1}|}{|\cos \alpha |}}$ ,

kde za azimut $\alpha$ dosadíme z předem odvozeného vztahu

Odkazy

Reference

KUCHAŘ, K.: Základy kartografie. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1953. 1. vyd. 190 s.
BENEŠ, L. a kolektiv: Učebnice pilota. Svět křídel, 1995. 1. vyd. 292 s. ISBN 80-85280-30-2

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Loxodroma na Wikimedia Commons
Loxodroma na gis.zcu.cz

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[1] KUCHAŘ, K.: Základy kartografie. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1953. 1. vyd. 190 s.

[2] BENEŠ, L. a kolektiv: Učebnice pilota. Svět křídel, 1995. 1. vyd. 292 s. ISBN 80-85280-30-2