Louis-François-Armand du Plessis, vévoda de Richelieu

Vévoda Armand du Plessis de Richelieu (1732, Wallace Collection, Londýn)

Pocházel z významné francouzské šlechtické rodiny, byl praprasynovcem kardinála Richelieua a synem admirála Armanda du Plessis, 2. vévody Richelieua (1629–1715). V mládí byl kvůli různým deliktům celkem třikrát vězněn v Bastile, naposledy v roce 1719 za účast na španělském spiknutí proti regentu Filipovi Orleánskému.[1] Mezitím po otci zdědil rodový majetek a vévodské tituly (1715). Ačkoliv nedosáhl žádného vzdělání a ani neovládal francouzskou gramatiku, v roce 1720 byl zvolen členem Francouzské akademie. V letech 1725–1729 byl vyslancem ve Vídni, v roce 1729 obdržel Řád sv. Ducha. Války o polské dědictví se zúčastnil jako plukovník (tuto hodnost získal v roce 1718), v roce 1741 byl již generálporučíkem a bojoval ve válce o rakouské dědictví, mezitím se stal generálním pobočníkem Ludvíka XV. a od roku 1743 byl prvním královským komorníkem. Vyznamenal se v prohrané bitvě u Dettingenu (1743), později byl jedním z velitelů ve vítězné bitvě u Fontenoy a v roce 1748 dosáhl hodnosti maršála Francie. Mezitím na přelomu let 1746–1747 pobýval v Drážďanech, kam doprovázel dauphina Ludvíka při příležitosti jeho sňatku se saskou princeznou Marií Josefou. Richelieu v Sasku vyvinul diplomatickou aktivitu s cílem uzavřít separátní mír mezi Francií a Rakouskem. Na konci války o rakouské dědictví proslul obranou Janova proti rakouským vojskům a následně obdržel šlechtický titul v Janovské republice. Mimo jiné byl v letech 1738–1755 guvernérem a velitelem v Languedocu a od roku 1755 v Guyenne.

Maršál vévoda de Richelieu s dekorací Řádu sv. Ducha (1748, Louvre)

Jako přední francouzský vojevůdce se zúčastnil sedmileté války. Hned v jejím počátku se mu podařilo obsadit ostrov Menorca a po ovládnutí pevnosti Port Mahon uspořádal hostinu, na níž se podle tradice poprvé podávala studená omáčka ze smetany a vajec, podle jména Mahon nazvaná mahonnaise (majonéza). V roce 1757 byl pověřen velením vojenského sboru, který měl ulehčit Praze od pruského obléhání, po rakouském vítězství u Kolína se ale pruský král Fridrich II. stáhl z Čech. Richelieu se přesunul do Německa, kde převzal vrchní velení Grande Armée namísto maršála d'Estrées, který podle názoru francouzských ministrů postupoval příliš pomalu. Richelieu následně uzavřel separátní příměří s britským vrchním velitelem vévodou z Cumberlandu (příměří z Kloster Zevenu 10. září 1757) a obsadil Hannoversko. Zde setrval půl roku a výrazně se obohatil na válečných kontribucích. Ze svých válečných zisků si pak v Paříži nechal postavit palác známý jako Hannoverský pavilón (Pavillon de Hanovre).[pozn. 2] V roce 1758 byl osloven přímo pruským králem Fridrichem II. s návrhem na příměří mezi Francií a Pruskem. S případným ukončením francouzsko-rakouského spojenectví ale nesouhlasil francouzský dvůr a Richelieu dostal příkaz zdržet se dalších akcí z vlastní iniciativy. Krátce poté byl z Německa odvolán zpět do Francie.

V závěru sedmileté války bylo oslabeno jeho postavení u dvora, protože se dostal do konfliktu s královou milenkou markýzou de Pompadour. Později navázal vzájemně prospěšné přátelství s poslední milenkou Ludvíka XV. hraběnkou du Barry.[2] Po nástupu Ludvíka XVI. opět ztratil vliv a od té doby žil v soukromí. Již za svého života proslul nevázaným milostným životem, přes četné skandály si ale uchoval celoživotní přízeň Ludvíka XV., u jehož dvora byl oblíben jako autor vtipných bonmotů. Paměti (Mémoires du maréchal duc de Richelieu) vydané krátce po jeho smrti v devíti svazcích (1790–1793) jsou dnes považovány za literární podvrh, až další Paměti (Mémoires autentiques du maréchal de Richelieu) z roku 1869 prokazatelně pracovaly s archivními prameny.

Byl třikrát ženatý, poprvé se oženil v roce 1711 jako čtrnáctiletý proti své vůli s Anne Catherine Noailles (1694–1716) z významné šlechtické rodiny. Anne Catherine zemřela o několik let později a z jejich manželství se nenarodily žádné děti. Až téměř dvacet let po ovdovění se Richelieu podruhé oženil s Elisabeth Sophií de Lorraine (1710–1740), která byla původně zasnoubena s knížetem Pavlem Antonínem Esterházym. Z tohoto manželství pocházel jediný syn Louis Antoine de Vignerot du Plessis (1736–1791), který byl dědicem obou vévodských titulů. O čtyři roky později se ještě narodila dcera Jeanne Sophie (1740–1773), provdaná za generála Casimira Pignatelliho (1727–1801). Potřetí se maršál Richelieu oženil v roce 1780 s Jeanne de Lavaulx (1734–1815), s níž se znal již několik let předtím.