Lonhyn Cehelskyj

Působil coby čekatel advokacie.[2] Jeho otcem byl řecko-katolický duchovní Michajyl Cehelskyj. Vystudoval práva na Lvovské univerzitě. Už během studentských let byl veřejně a politicky činný. Na sjezdu ukrajinských studentů v roce 1900 ve Lvově požadoval nezávislost Ukrajiny. Roku 1901 vydal knihu Rus-Ukrajina i Moskovščyna-Rosija (Русь-Україна і Московщина-Росія), která byla ve své době vlivným manifestem ukrajinské národní svébytnosti. Byl redaktorem četných periodik: Dilo (1908), Svoboda (1907–1908) a Ukrajinske slovo (1915–1918).[3]

Patřil k Ukrajinské národně demokratické straně. V období let 1913–1914 byl poslancem Haličského zemského sněmu.[3]

Působil také coby poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl v doplňovacích volbách do Říšské rady roku 1910, konaných podle všeobecného a rovného volebního práva. Byl zvolen za obvod Halič 60. Nastoupil 24. listopadu 1910 místo Heinricha Gabela. Mandát obhájil i v řádných volbách do Říšské rady roku 1911, nyní za obvod Halič 67. Rezignace byla oznámena na schůzi 6. listopadu 1917. Do parlamentu pak místo něj usedl Omeljan Pohoreckyj.[4] Po volbách roku 1910 byl uváděn coby člen poslaneckého Rusínského klubu. Po volbách roku 1911 byl členem klubu Ukrajinské parlamentní zastoupení.[4]

Za první světové války byl členem Ukrajinské národní rady. Po konci války zastával významné posty ve vedení Ukrajinské národní rady a Západoukrajinské lidové republiky. Na přelomu let 1918–1919 byl jejím ministrem vnitra. Podílel se na formálním sloučení Západoukrajinské lidové republiky s Ukrajinskou lidovou republikou.[3]

V letech 1920–1921 byl vyslancem exilové vlády Západoukrajinské lidové republiky Jevhena Petruševyče v USA. Ve Spojených státech se usadil trvale a byl zde činný v ukrajinském krajanském prostředí. Spoluzaložil organizaci Ukrainian Congress Committee of America. Byl členem redakce listu Amerika.[3]