Lojeŭ

Lojeŭ se nachází na pravém břehu řeky Dněpr na soutoku s řekou Sož.

Má dlouhou historii, zrodila se na místě starověkého hradiště kmene Dregovičů.

Na tomto místě existovalo mezi 5. – 6. stoletím př. n. l. starobylé sídlo a v 11. – 13. století hradiště kmene Dregovičů, které patřilo k Černigovskému knížectví. Od 14. století bylo součástí Kyjevského knížectví Litevského velkoknížectví.

V 14. – 18. století zde existoval Lovejský hrad, který se nacházel v okolí obce.

První zmínky o osídlení se datují k roku 1505. V písemných pramenech je poprvé zmiňována jako Loheva Gora, když krymští Tataři překročili Dněpr a vypálili Lojeŭ. Další známé destruktivní cesty Tatarů byly uskutečňovány i v letech 1506, 1536 a 1538.

Na konci 16. století bylo město s hradem připojeno k Starodubskému újezdu Smolenského vojvodství Litevského velkoknížectví. Během feudální války v Bělorusku mezi léty 1648—1651 došlo u Lojeŭa k bitvě kozáků a rolníků proti armádě Litevského velkoknížectví.

Město je známo tím, že se zde 31. července 1649 konala bitva Chmjeľnického povstání. Během války s Republikou obou národů (1654—1667) byl Lojeŭ zdevastován, v důsledku příměří svatého Ondřeje v roce 1667 zůstal součástí Litevského velkoknížectví Rečického újezdu Minského vojvodství. Od roku 1676 město držel ve vlastnictví N. V. Judický.

Až do poloviny 19. století patřilo jeho dědiců, poté jej vlastnili Lošamové a Naruškjevičové.

Od roku 1793 byl součástí Ruského impéria a centrum Rečického újezdu Minské gubernie. V roce 1858 zde vypukly nepokoje lovejských rolníků, které byly způsobeny zavedením nových občanských povinností týkajících se plavení dřeva, jehož cílem bylo potlačení 300 vojáků.

Na konci 19. století zde stáli dva pravoslavné kostely, katolický kostel a synagoga, každodenně probíhal jarmark. V roce 1897 zde žilo 4 667 obyvatel, stálo 251 statků, 9 mlýnů, 24 obchodů, obchodní úřady, škola a pošta. Na začátku 20. století pracovali loďařské doky, závod na výrobu okru a olejové lisovny.

Po rozdělení Republiky obou národů v roce 1793 se města stalo součástí Ruského impéria. Do konce 19. století jeho populace dosáhla více než 4 500 obyvatel. V březnu 1918 bylo obsazeno vojsky Německého císařství, v květenu až červenci 1920 jej mělo Polsko. Za nacistické okupace byl ve městě provozován podzemní okresní výbor komunistické strany (bolševiků) a LKSMB.

Od prosince 1926 byl začleněn do běloruské SSR a stal se centrem rajónu. V roce 1938 získal status obce.

V letech 1941—1943 bylo ve městě zabito asi 1 500 osob. Mezi roky 1962—1966 bylo součástí Rečického rajónu, později byl na žádost veteránů partyzánského hnutí vytvořen Lojeŭský rajón. Partyzánské hnutí aktivně působilo na území rajónu v období 1941—1943. V roce 1966 byl postaven 18 metrů vysoký Památník Slávy na počest vojáků 61. a 65. armády, kteří osvobodili rajón.

V květnu 1985 bylo otevřeno Muzeum bitvy na Dněpru s výtvarnou expozicí Velké vlastenecké války.

V obci se nacházejí stavební a mlékárenské závody. Konkrétními výrobními závody jsou Lojeŭskij moločnyj zavod (Lojeŭský mléčný závod). Dalšími je obecní unitární podnik Lojeŭskij kombinant stroiteľnych materialov (Lojeŭský kombinát stavebních materiálů) a výrobní závod Agrotjechsjervisa.

Ze vzdělávacích institucí působí učitelská škola a hudební škola. Je zde také Dům kultury a několik knihoven.

• Avraam Avrunin (1869—1957) — izraelský učenec

• Mjenachjem Mjendl Gluskin — rabín Leningradu

• Bronislava Markovna Kurcer (1912–1997) — sovětský patofyziolog

• Mark Iľič Turovskij — novinář

• Natal Vjeniaminovič Cyganov — sovětský politik

• Vadzim Žučkevič — běloruský geograf, toponymista, tvůrce toponymické školy Běloruska, účastník Velké vlastenecké války

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Лоев na ruské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lojeŭ na Wikimedia Commons