Libyjské námořnictvo

Raketový člun El Matkhur třídy Osa II

Korveta třídy Assad al-Tadjier

Libyjské námořnictvo bylo založeno roku 1962 za vlády krále Idrise I. Po jeho svržení a nastolení režimu plukovníka Kaddáfího, se stalo jedním z nejsilnějších afrických námořnictev (z 200 mužů v roce 1966 se zvětšilo až na současných 8000 mužů).[1] Zůstalo ale závislé na dodávkách výzbroje a náhradních dílů ze zahraničí. Technikou ho přitom zásoboval především Sovětský svaz. Jeho problémem však byl nedostatečný výcvik personálu, který měl obsluhovat moderní zbraňové systémy.[1]

Rozvoj libyjského námořnictva začal v 70. letech 20. století. Ve Velké Británii byla loděnicí Vosper v letech 1968–1973 postavena fregata Dat Assawari (byla objednána ještě před převratem), kterou na konci 70. let doplnily čtyři korvety třídy Assad al-Tadjier, postavené v Itálii, dvanáct sovětských raketových člunů projektu 205U (v kódu NATO třída Osa II) a tři raketové čluny dánského typu Soloven. V letech 1976–1983 navíc SSSR dostal šest ponorek Projektu 641 (v kódu NATO třída Foxtrot).[2] V 70. letech též byly získána výsadková plavidla, přestože tento typ lodí neměl vysokou prioritu. Jednalo se o lodě Ibn Houf a Ibn Harissa postavené ve Francii a čtyři jednotky polské třídy Polnocny C.

V 80. letech námořnictvo ještě posílilo. SSSR mu dodal dvě fregaty Projektu 1159R (v kódu NATO třída Koni III), čtyři korvety Projektu 1234E (v kódu NATO třída Nanuchka II) a osm minolovek Projektu 266M (v kódu NATO třída Natya). Francie v první polovině 80. let dodala deset raketových člunů třídy Combattante II, které ke konci dekády doplnily čtyři raketové čluny jugoslávské třídy Kobra.

Státní podpora terorismu vedla k tomu, že se Libye několikrát dostala do menších střetů s USA. Americké letouny například v roce 1985 bombardovaly Tripolis a Benghází. Hlavním střetem, ve kterém bylo námořnictvo nasazeno byl incident v zálivu Velká Syrta v noci z 24. na 25. března 1986. Americké palubní letouny tehdy potopily korvetu Ean Zakut projektu 1234 a raketový člun Waheed třídy Combattante II. Další lodě poškodily.

Embargo uvalené na Libyi v roce 1981 velice ztížilo údržbu stávajících lodí a akvizice nových jednotek. Situaci ještě zhoršil rozpad SSSR po skončení studené války. Po zrušení embarga v roce 1999 byly u některých lodí provedeny potřebné generální opravy, které probíhaly zejména v chorvatské loděnici Adria Mar.[3] Papírově je tak libyjské námořnictvo stále poměrně silné, fakticky je ale jeho efektivita nízká a řada jeho lodí nebojeschopná.[1]

Jednotky námořnictva se zapojily do povstání, které v Libyi vypuklo v roce 2011. Dne 21. února jednotky námořnictva věrné Kaddáfího režimu ostřelovaly části Tripolisu.[4] V Benghází se naopak některé jednotky – mezi nimi i Al Hani jedna z fregat projektu 1159R a jedna z raketových korvet projektu 1234E – přidaly na stranu povstalců.[5] Fregata Al Hani se poté stala vlajkovou lodí námořnictva povstalců. Naopak plavidla věrná Kaddáfímů se stala cílem útoků letadel NATO, což bylo zdůvodněno například jejich pokusy o zaminování přístupů k obléhané Misurátě. Při útocích 20. května NATO oznámilo zasažení celkem osmi plavidel. Zničena tak byla druhá libyjská fregata Al Ghardabia, kterou zaháhly pumy Paveway svržené z britských útočných letadel Tornado GR.4.[6]