Libel (právo)

Před rokem 1685 platil tzv. Licensing Act. Ze znění tohoto zákona vyplývalo, že musely být všechny tiskoviny před tím, než byly publikovány, předběžně schváleny v daném znění, jinak nakladatel nezískal licenci k publikování. Toto omezení se týkalo dokonce i výtisků Bible. V roce 1695 nebyl tento zákon tzv. obnoven, což znamená, že nadále již nebyl účinný.

Po roce 1695 se již neuplatňuje institut předchozího schválení, ale nově se zavádí tzv. trest po publikaci. Trest po publikaci znamená, že dílo nepodléhalo předběžné kontrole, avšak nakladatel byl plně odpovědný za obsah publikovaného díla a pokud byl obsah díla nevhodný, musel počítat se sankcí.

1. Za libel se považovala tištěná slova, která poškodila pověst dotčené osoby a to tím, že ji uvedla v opovržení a učinila ji terčem posměchu.
2. Dále slova tištěná se zlým úmyslem osobu poškodit. Platila zásada, že pravda není vždy obhajoba, což znamená, že i když bylo prokázáno, že otištěné bylo pravdivé, odpovědnost nezanikala. Nakladatel byl povinen nahradit škodu poškozenému.

1. Za seditious libel byla považována tištěná slova, která kritizovala vládu, úředníka nebo instituci takovým způsobem, který mohl podněcovat k pohrdání, nenávisti či nedůvěře k osobě či instituci.
2. Platí zásada, že pravda není vždy obhajoba.
3. Tato skutková podstata byla poprvé použita Star Chamber (Hvězdnou komorou) za Tudorovců, později uplatňována u obecných soudů porotami.[2]

Ne všechna kritika vládních úředníků a institucí mohla být postihována jako seditious libel (pobuřující urážka na cti).

Bez postihu bylo možno

1. Podat stížnost na úředníka pro jednání v rozporu se zákonem nebo pro údajnou zkorumpovanost. Pokud vyšetřování potvrdilo, že stížnost byla opodstatněná, stěžovatel nebyl postihnut za obsah stížnosti.
2. Podat petici vládě, kterou byla požadována změna vládní politiky. Tato žádost zůstala bez postihu, i pokud obsahovala kritiku stávající politiky.
3. Podat odvolání vůči rozhodnutí nižšího soudu, i pokud toto odvolání upozorňovalo na chyby učiněné nižším soudem.

Platilo ale, že dokumenty zmíněné v předchozích třech bodech musely být psány jazykem uctivým vůči dané osobě nebo instituci.

Soudní proces ve věci seditious libelu (pobuřující urážky na cti) zvýhodňoval vládu oproti protistraně. V průběhu procesu platila zásada, že pravda není vždy obhajoba. Soudní porota mohla o vině či nevině rozhodnout jedině pokud bylo prokázáno, že obžalovaný publikoval daný materiál. Předmětem zkoumání tedy nebyly soukromé spisky a názory poddaných. Úkolem soudce bylo rozhodnout, zda daný materiál mohl podněcovat k pohrdání či nenávisti k dané osobě či instituci, či zda ji mohl učinit terčem posměchu nebo uvést v opovržení.

Obvyklým trestem byla pokuta, dále krátké uvěznění či veřejné bičování, náhrada škody, veřejná omluva.