Leo Maria Treuinfels

Působil jako opat kláštera Marienberg.[1]

Narodil se jako nemanželské dítě. Otec byl neznámý, ale jeho vzdělání bylo financování anonymním přispěvatelem, z čehož se usuzuje, že bilogickým otcem byl zámožný šlechtic. Vystudoval v letech 1857–1865 benediktinské gymnázium v Meranu a roku 1865 vstoupil do kláštera Marienberg v jižním Tyrolsku. V roce 1869 složil řádový slib. Prodělal teologická studia v klášterní škole a v roce 1871 byl vysvěcen na kněze. V letech 1871–1874 pak studoval fyziku a přírodní vědy na Univerzitě Innsbruck, kde mezi jeho pedagogy patřili Kamill Heller, Anton Kerner von Marilaun nebo Leopold Pfaundler von Hadermur. Po kratší dobu působil jako kooperátor na klášterní faře v Burgeisu. Od roku 1876 byl až do svého nástupu do funkce opata v roce 1885 činný coby profesor na gymnáziu a od roku 1882 také prefekt konviktu Rediffianum v Meranu.[2]

Byl též veřejně a politicky aktivní. Zasedal na Tyrolském zemském sněmu, kde byl poslancem za kurii prelátů v letech 1889–1914.[1] Podle jiného zdroje byl poslancem zemského sněmu v období let 1889–1918.[2]

Byl i poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách roku 1891 za kurii velkostatkářskou v Tyrolsku, I. voličský sbor. Mandát obhájil ve volbách roku 1897 a volbách roku 1901.[3] Ve volebním období 1891–1897 se uvádí jako Leo Maria Treuinfels, opat benediktinského kláštera Marienberg, bytem Marienberg.[4]

Zastával přísně katolicky konzervativní postoje.[2] V roce 1891 je řazen mezi poslance konzervativního Hohenwartova klubu.[5] Ve volbách roku 1901 se uvádí coby kandidát Katolické lidové strany.[6] Po těchto volbách pak usedl do Klubu středu, který převážně utvořili poslanci Katolické lidové strany.[7] Od roku 1897 zasedal ve vedení Klubu středu, v letech 1899–1900 byl předsedou klubu. V rámci strany představoval křídlo odmítající užší spolupráci a integraci s Křesťansko-sociální stranou. Poté, co došlo ke spojení obou stran, ustoupil z vrcholné politiky a již nekandidoval ve volbách roku 1907. Nadále ovšem zasedal v zemském sněmu, kde také vystupoval proti křesťanským sociálům.[2]

Jako opak kláštera Marienberg byl vstřícný k technickým novinkám. V roce 1903 klášter postavil elektrárnu. Po roce 1918 se výlučně soustředil na vedení kláštera a na politickém dění se nepodílel. Snažil se bránit nátlaku italského fašistického režimu na gymnázium v Meranu. Krátce po jeho smrti bylo gymnázium uzavřeno.[2]