Lemur zlatý

Lemur zlatý je endemickým druhem ostrova Madagaskar, obývá především jeho jihovýchodní část.[2] Hustota populace je 0,21 jedinců/km². Žije v nadmořských výškách od 600 do 1 400 m n. m.[3] K životu dává přednost lesům složeným z bambusu, který tvoří důležitou část jeho potravy.

Lemur zlatý dosahuje velikosti kočky, měří na délku zhruba 26 až 45 cm a hmotnost se odhaduje na 1 až 2,5 kg.[4] Samci a samice jsou si navzájem podobní, u tohoto druhu není vyvinut zřetelný pohlavní dimorfismus, samice mají však obvykle zadní partie šedivější. Srst je na zádech oranžová, na břiše žlutá, zlatých odstínů dosahuje obočí, krk a tváře, obličej je černý.[5] Svým zbarvením se odlišuje od svých ostatních příbuzných. Uši jsou malé a čenich krátký. Zuby mají mimo stoliček vroubkovaný okraj; jedná se o adaptaci na stravu složenou z bambusu. Celkový zubní vzorec je I 2/2, C 1/1, PM 3/3 a 3/3 M = 36.[6]

Lemuři zlatí žijí v malých rodinných skupinách o 2–6 jedincích složených ze samce, samice a jejich potomků. Druh je aktivní přes den a za soumraku, někdy též v noci. Jedna skupina si zabírá území až 80 ha, lemur zlatý však není teritoriální.[6] Denně urazí vzdálenost o něco méně než 400 m. Pohybuje se skákáním, na rovných plochách rovněž kvadrupédní chůzí.[7] Dobu bdělosti tráví především sháněním potravy. Tu tvoří především madagaskarské bambusy, převážně druh Cephalostachium madagascariensis a jiné bambusy, například Cephalostachyum viguieri nebo Arundinaria ambositrensis, dále rovněž houbami nebo ovocem. Bambus konzumovaný lemurem zlatým obsahuje vysoké množství kyanidů. Poloopice denně zkonzumuje až ½ kg toxické potravy, obsahující dvanáctinásobnou dávku kyanidu, co by zabila ostatní savce.[4] Strávení takové potravy trvá až dvacet hodin. Způsob, jakým se lemuři vyhýbají otravě, však není znám.[6]

Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody je lemur zlatý hodnocen jako kriticky ohrožený druh a zapsán je rovněž na přílohu I Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Na světě přežívá dle průměru méně než 250 chovných dospělců a populace klesá. Nebezpečí představuje především ztráta přirozeného prostředí způsobená žďářením tropických lesů a těžbou bambusu, lokálně představuje hrozbu taktéž lov. Výskyt druhu byl potvrzen ve dvou národních parcích (Národní park Ranomafana a Národní park Miaronony), ochrana bambusových porostů by měla představovat prioritní ochranné opatření.[3]