Legenda o Kateřině z Redernu

V polovině prvního desetiletí 21 století pracovala skladatelka Silvia Bodorová na opeře www.portret pro Státní opery Praha na námět povídky Portrét Nikolaje Vasiljeviče Gogola (na totéž téma napsal stejnojmennou operu Mieczysław Weinberg). Opera Bodorové měla mít premiéru na počátku sezony 2007/2008, z finančních důvodů však z ní nakonec sešlo. Tehdy vyhlédnutý režisér Martin Otava se však roku 2009 stal ředitelem Divadla F. X. Šaldy v Liberci a zadal u Sylvie Bodorové kompozici opery na námět ze života místní šlechtičny z těsně předbělohorské doby, Kateřiny z Redernu.[3]

Opera vznikla v letech 2012 až 2014 a vzápětí byla v Liberci i provedena; hudební nastudování vedl Bodorové syn, dirigent Marek Štilec,[2] a „masivní PR“ (dle Josefa Hermana) zajistila agentura ArcoDiva vedená jejím manželem Jiřím Štilcem.

Libreto napsala samotná skladatelka především s použitím knihy historika Milana Svobody Redernové v Čechách, s nímž je i osobně konzultovala; cituje v něm i dobové dokumenty jako pohřební řeč za Kateřinina manžela Melchiora z Rederrnu nebo Obnovené zřízení zemské. V některých pro děj opery zásadních věcech se Kateřinin příběh z dramatických důvodů od historie odchyluje: například Melchior z Redernu nezemřel na uherském válčišti, ale v hostinci U zlatého jelena v Německém Brodě, a Kateřina zemřela roku 1617, a nedožila se tedy stavovského povstání a jeho porážky, konfiskace redernovských majetků ani pronásledování nekatolíků. Bodorová k tomu poznamenala: „Převést historické události na operní scénu bez jakýchkoli změn nelze. Drama a příběh na jevišti mají jiné zákonitosti a bez určité fabulace by se libreto opery o Kateřině z Redernu vytvořilo jen stěží. … Přesto jsem se snažila maximálně vycházet z reálií historické situace a základní osnova mého příběhu je z velké míry postavena na dobových pramenech a faktech, fabulace je spíše v rovině osobních příběhů.“[4] Text se rovněž snaží nabízet hodnotové paralely mezi historickým dějem a současností. Po formální stránce se libreto člení na šest dějství po šesti scénách. Významné zapojení baletu vyneslo dílu označení „baletní opera“: baletně jsou koncipovány zejména dvě klíčové scény znázorňující předtuchy Kateřiny na počátku a ke konci opery (1. a 10. scéna). Rozsáhlé jsou rovněž sborové pasáže. Vedle zpěvu se vyskytuje též mluvené slovo, zejména v citacích dobových dokumentů.

Kritika vytýkala libretu malou dramatičnost, jež vedla k tomu, že dílo má spíše oratorní nádech.[5] Například Radmila Hrdinová v Novinkách psala: „Autorčino vlastní libreto staví na principu neustálého opakování jednoduchých vět, což sice usnadňuje publiku vnímání zpívaného textu, zároveň však působí až jako parodie na operu. Postavy postrádají propracované charaktery a dílo samo bohužel i silné dramatické situace, v nichž by se mohly projevit.“[5] Obdobně se vyslovuje Olga Janáčková v OperaPlus.[4] Rovněž Josef Herman v Divadelních novinách kritizuje „neobratné libreto, a to jak ve formulaci zpívaných textů (proč se repliky opakují?), tak ve snaze vnést do celkem nevzrušivého života historické osobnosti přímočarý jevištní dramatismus založený na poněkud naivní milostné intrice jak za Verdiho“.[6] Pochopení pro opakování textu vyslovil recenzent Harmonie Petr Veber: „Slovo získává na důležitosti, sdělení a emoce na jednoznačnosti.“[7]

Pokud jde o hudbu, sama skladatelka k ní řekla: „Moje hudební řeč představuje syntézu mnoha postupů od atonálních a témbrových ploch až k historizujícím neorenesančním tvarům. […] Dílo je určitě interpretačně (jak instrumentální, tak vokální složka s výraznou úlohou baletu) velmi náročné, zejména rytmicky, objevuje se časté posouvání a synkopace, offbeat a další postupy, které podle mého názoru vytvářejí most mezi dobou počátku sedmnáctého století a naší současností. Velmi důležitou úlohu mají bicí nástroje.“[3] K zachycení dobové atmosféry studovala Bodorová hudbu skladatelů rudolfinské doby, jako jsou Christoph Demantius a Michael Praetorius.[3] Hudba vedle toho obsahuje odkazy na lidové písně, na bojové písně osmanských Turků (v úvodní scéně), na tradiční církevní i několikrát citovaný husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci.[4] Radmila Hrdinová shledávala v partituře ozvuky Carla Orffa a Bohuslava Martinů[5], Olga Janáčková zmiňuje též Leoše Janáčka.[4] Petr Veber charakterizuje hudební jazyk Bodorové jako „moderní a závažný, ale vědomě si hlídající i svou komunikační způsobilost, jazyk inspirovaný hudební kulturou minulosti a zároveň současně komplikovaný, lapidární i přímočarý, sloužící umělecké naléhavosti“.[7] Výtky k některém pasážím formuloval Josef Herman: o začátku druhého jednání měl za to, že „sklouzl do příliš okatě chtěné lidovosti, možná z obavy z tradičních diváků: melodické obraty sem tam připomněly až střední proud pop-music, případně romantické opery, opakování zpívaných replik a orchestr plný zvukové vaty a vyčpělých opernědramatických postupů ukázaly na inspiraci operní formou hodně obstarožní“. Současně však vyzdvihl jiná působivá místa (např. začátek 1. jednání) a obecně „mohutná tutti orchestru a sboru“.[6]

Petr Veber v Harmonii upozorňuje rovněž na to, že rozčlenění libreta většinou do krátkých výroků frází nutí hudbu do krátkých frází, které „se většinou nerozezpívají do zvýrazněných a stupňovaných kantilén“; i přesto je podle něj toto dílo „vokálně výrazné“.[7] Libreto neumožňovalo rovněž charakterizační prohloubení jednotlivých postav až na postavu titulní, jejíž part je velmi vypjatý a náročný. „Jedinou propracovanější postavou je postava titulní, ale i ta má poněkud omezený vyjadřovací rejstřík,“ píše Olga Janáčková, „partům ostatních postav zůstala skladatelka dosti dlužná“.[4] Vokální party jsou přes náročnost psány tak, aby byly pěvecky zvladatelné a aby text byl dobře srozumitelný.[6]

Liberecká inscenace Legendy o Kateřině z Redernu měla u publika ohlas a i recenzenty byla až na menší výhrady po všech stránkách chválena.[5][7][4][6] Z interpretů byla vyzdvižena zejména Lívia Obručník Vénosová, pro niž byla role Kateřiny z Redernu (slovy Josefa Hermana) „parádní akvizicí“.[6]

Další inscenace této opery se zatím nekonaly, avšak některé úryvky byly provedeny koncertně (např. v Táboře v létě 2019 v rámci Prague Summer Nights[8] ).

Odehrává se v Liberci, Frýdlantu a Praze v první čtvrtině 17. století.