Michael Praetorius

Byl nejmladším synem luteránského pastora v Creuzburgu (dnes v Durynsku). Jméno Praetorius je latinská obdoba jeho rodného příjmení. Po absolvování škol v Torgavě a Srbišti studoval teologii a filosofii na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou. Od roku 1587 byl varhaníkem v chrámu Marienkirche. Od roku 1592 sloužil na dvoře biskupa Jindřicha Julia, vévody z Braunschweigu. Nejprve jako varhaník a od roku 1604 jako kapelník orchestru Staatsorchester Braunschweig.

Uznání si získal nejprve jako praktický hudebník. Proslul zejména na setkání varhaníků v Gröningen u Halberstadtu v roce 1596, kam se sjelo více než padesát německých varhaníků, aby společně posoudili nové varhany halberstadtského varhanáře Davida Beckera. Toto setkání, znamenalo také historický zlom v chápání úlohy varhan a instrumentální hudby v období pozdní renesance. Praetorius se prosadil jako vynikající interpret tohoto nového směru hudby.

První sbírka jeho skladeb vznikla okolo roku 1602. Začal komponovat v době, kdy Řezno bylo sídelním městem císaře Svaté říše římské. Moteta z této sbírky jsou v Německu mezi prvními, které reflektují novou italskou interpretační praxi. Díky nim se stal uznávaným i jako skladatel.

Devět částí jeho Musae Sioniae (1605–1610) a sbírka liturgické hudby publikovaná v roce 1611 vycházely z německého protestantského chorálu. Vznikly na přání vycházející z kruhů ortodoxních luteránů, aby vyhověly vkusu vévodkyně Alžběty, která vládla ve vévodově nepřítomnosti a měla snahu nahradit populární světskou hudbu náboženskou hudbou Praetoriovou.

Praetoriovy skladby se šířily v Evropě i mimo protestantské prostředí. Sbírka jeho tisků je kupříkladu dochována i v Českém Krumlově. Kromě toho Jindřich Julius Brunšvický byl důvěrným přítelem císaře Rudolfa II. Habsburského a Praetorius s ním často pobýval v Praze a seznámil se zde s hudebníky Rudolfova dvora. Jindřich Julius si nechal v blízkosti Hradu postavit vlastní palác a byl také jedním z posledních, kdo u nemocného a téměř opuštěného císaře vytrval až do jeho skonu.

Vévoda zemřel jen o rok později rovněž v Praze. Nicméně Praetorius zůstal formálně ve službách jeho následníka Fridricha Oldřicha. Od roku 1613 však působil na dvoře Jana Jiřího I. Saského v Drážďanech, kde byl zodpovědný za slavnostní hudbu. V té době ho ovlivnily nejnovější směry italské hudby, včetně děl skladatelů Benátské školy a jeho mladšího kolegy Heinricha Schütze. To jej vedlo k rozvoji formy chorálních koncertů (tj. chorálů s instrumentálním doprovodem). Na saském dvoře v Drážďanech byl jmenován dvorním kapelníkem a zůstal zde až do své smrti.

Zemřel v den svých narozenin ve Wolfenbüttelu, kde je také pochován v chrámu sv. Marie, v klenbě pod varhanami.

Ukázka dřevorytu z díla Syntagma Musicum

Byl velmi plodným skladatelem a jeho díla vykazují vliv soudobých italských skladatelů a jeho mladšího současníka Heinricha Schütze. Kromě řady roztroušených skladeb jsou z jeho díla nejdůležitější:

• 9 svazků Musae Sioniae (1605–1610), sbírka obsahující 1244 duchovních skladeb, chorálů a písní. Moderní vydání bývá ve dvaceti svazcích.

• Missodia Sionia, Hymnodia Sionia, Megalynodia Sionia (1611)
• Terpsichore (1612), sbírka více než 300 instrumentálních tanců a jiných světských skladeb.
• Urania oder Uranochordia (1613)
• Polyhymnia Caduceatrix e Panegyrica (1619), 40 chorálních koncertů
• Polyhymnia Exercitarix seu Tyrocinium (1619–1620).

• Gracian Černušák: Dějiny evropské hudby. Panton, 1964
• Denis Arnold (editor): New Oxford Companion to Music, Oxford University Press, 1983
• Ulrich Michels: Encyklopedický atlas hudby, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, ISBN 80-7106-238-3

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Michael Praetorius na Wikimedia Commons
• Hudební rozhledy^{[nedostupný zdroj]}
• Volně přístupné partitury děl od Michaela Praetoria v projektu IMSLP
• Hudební ukázky