Lea Vivot

V dětství zažila problematické vztahy v rodině, drsnou výchovu u cizích lidí a pokus o sebevraždu. Prožila mnoho nocí v Praze na lavičkách v parcích.[4] Poté, co si bez povolení úřadů vzala argentinského studenta (či inženýra nukleární fyziky[5]), který byl poté z Československa vyhoštěn, a jí nebylo povoleno vycestovat z Československa, v roce 1968 ilegálně emigrovala v kufru auta Alfa Romeo italských turistů, které předtím provázela po Praze[4] do Itálie.[1][6] Se svým manželem se však již nesetkala, dříve údajně zahynul[4] při zemětřesení v Mexiku (roku 1968 ovšem nejsou v Mexiku uváděny žádné oběti zemětřesení). Odmítla azyl v Německu a rozhodla se pro odchod do Kanady, kde získala stipendium pro umělecká studia.[4]

Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, v Itálii absolvovala sochařské kursy modernisty Marina Mariniho na akademii výtvarných umění (Academia di Brera) v Miláně. Dále studovala na univerzitě Ontario College of Art (OCA) v Kanadě a v New Yorku (Art Student's League). Po příchodu do ciziny si přivydělávala jako biletářka, novinářka, módní návrhářka, modelka či herečka, pomocnice v domácnostech i restauracích či šperkařka tvořící z vosku a strávila i mnoho nocí na lavičkách.[5][7]

Jméno Lea užívá podle zemřelé přítelkyně z dětství, příjmení Vivot získala od svého prvního manžela, Argentince Alberta Antonia Vivota. Po jeho údajném tragickém úmrtí při zemětřesení v Mexiku si vzala kanadského veterináře. Měla tři syny, z nichž prostřední, Moris, zemřel ve věku 18 měsíců.[1][7] Její kanadská usedlost i s ateliérem jednou vyhořela.[4]

Podporuje tři dětské domovy v Mexiku, přispívala na české konto Bariéry a po moravských povodních roku 1997 vzala na prázdniny na svůj ranč v Torontu 7 dětí z postižených oblastí Šumperska.[1]

Bronzové sochy v životní velikosti vytváří od 70. let. Roku 1978 vystavila v nákupním centru v Torontu své dílo Lavička lásky; někteří obyvatelé dílo prý bojkotovali a demonstrativně nakupovali jinde. Když autorka začala požadovat po majitelích nákupního centra peníze za vystavení sochy, centrum sochu odmítlo zaplatit. V roce 1986 jej koupil Murray Goldman za 150 000 amerických dolarů a umístil před svým domem v Torontu.[8] V roce 2020 sochu někdo ukradl.[8] Zbývající exempláře zatím zůstávají na svých místech.[9]

Jako další veřejně umístěné dílo autorky je uváděna socha Tajemná lavička vědění, původně načerno instalována v Neapoli. Po stížnostech tamních obyvatel Neapolská městská rada požádala umělkyni, aby lavičku odstranila. Ta byla roku 2003 přesunuta do parku v Bonita Springs na Floridě, opět bez povolení. V lednu 2005 umělkyně rozhodla, že je načase, aby město Bonita Springs lavičku koupilo nebo vrátilo. Vivot tvrdila, že má na lavičku kupce v Anglii, který je ochoten jí koupit za 150 000 $. Po jednáních nejprve snížila požadovanou cenu na 95 000 $ a nakonec ji prodala městu Bonita Springs za 57 000 $. Na nákup lavičky uspořádali obyvatelé sbírku. Lavička je jednou z nejoblíbenějších veřejných uměleckých památek Bonita Springs.[9]

Druhý odlitek sochy Tajemná lavička vědění se objevil v Ottawě, u vchodu do Wellington Street Library and Archives Canada v Ottawě. Lea Vivotová ji nainstalovala bez povolení před budovu kolem deváté hodiny v noci začátkem května 1989.

„Budově něco chybělo a já nemám pocit, že by umělci měli trávit čas byrokratickými procesy,“ prohlásila Vivot. „Za stejnou dobu, kterou by trvalo trvalo vyřídit povolení, mohu vytvořit další sochu a vylepšit další prostor."

Svá díla věnovala i řadě významných osobností, například Ronaldu Reaganovi, Pierru Trudeauovi, Hillary Clintonové, Lucianu Pavarottimu,[1] Alanovi Aldovi či Plácidu Domingovi.[4]

• 2002: Praha, budova Sazky[7] či podzim 2001[12] (8 děl)
• 2009: Šumperk, vlastivědné muzeum[1][7] (40 děl)

V roce 2003 dostala cenu Významná česká žena ve světě. Její podobu sama navrhla.[1] V roce 2007 obdržela cenu Olomouckého kraje za přínos v kultuře.[1]