Latif al-Ani

Latif al-Ani se narodil v Bagdádu v roce 1932.[2] Během jeho dětství působilo v Iráku relativně málo komerčních fotografů. Sociální a náboženské zákazy pořizování obrazů a obrazových znázornění znamenaly, že Irák fotografii a kinematografii přijal relativně pozdě. Hrstka fotografů a filmařů, jako jsou Abdul-Karim Tiouti a Murad al-Daghistani, působila v Basře a Mosulu od konce 19. století a počátku 20. století, ale příležitost naučit se fotografické řemeslo byla pro mladé Iráčany vzácná.[3] Teprve koncem 40. let, kdy byl Al-Ani adolescentem, se počet komerčních fotografických ateliérů ve velkých iráckých městech, včetně Bagdádu, rozšířil.[4]

Al-Ani se poprvé setkal s fotografií, když jako chlapec pomáhal svému staršímu bratrovi v obchodě v ulici Mutanabbi, který sousedil s ateliérem židovského fotografa jménem Nissan. Mladý Al-Ani byl fotografií fascinován, a tak mu jeho bratr kolem roku 1947, kdy bylo al-Animu 15 let, koupil fotoaparát Kodak box. Poté fotoaparát už téměř nikdy nepustil z ruky.[5] Jeho nejranější fotografie byly každodenní scény a objekty v jeho bezprostředním okolí – pouliční život, palmy, rostliny, tváře a lidé na střechách. Tento typ záběrů se stal opakujícím se tématem jeho práce.

V padesátých letech využil příležitosti k zahájení fotografické kariéry. Přítel al-Ani, Aziz Ajam, pracoval jako redaktor interního časopisu společnosti Iraqi Petroleum (IPC). Al-Ani tam požádal o stáž a v roce 1954 začal pracovat pod vedením Jacka Percivala a stal se jeho učněm. Během práce u IPC se al-Ani naučil všechny aspekty fotografie, včetně letecké fotografie.[6] Jako zaměstnanec IPC pořídil pod Percivalovým dohledem fotografie pro arabský časopis společnosti Ahl al-Naf (People of Oil).[7]

V roce 1960 založil na Ministerstvu informací odbor fotografie (později přejmenovaný na Ministerstvo kultury). V té době byl jedním z mála lidí v Iráku, kteří věděli, jak vyvolávat barevné fotografie.[8] Najal si asistenta Halima al-Khatata, který se později stal známým fotografem.[9] Jeho oddělení vydávalo časopis Nový Irák (v pěti jazycích: arabštině, kurdštině, angličtině, francouzštině a němčině), který byl distribuován zahraničním diplomatickým komunitám a mezinárodním organizacím působícím v Iráku.[10] Během tohoto období Al-Ani hodně cestoval a dokumentoval irácký společenský život, kulturu, průmysl, zemědělství, dělníky, stroje a rozvoj v zemi. Tento typ práce nejen dobře odpovídal vlastním zájmům Al-Aniho, ale také odpovídal vládní socialistické agendě.

V důsledku toho, že zaznamenával takzvaný irácký zlatý věk, byl al-Ani označován jako „otec irácké fotografie“.[11]

V sedmdesátých letech byl jmenován vedoucím fotografie v Irácké zpravodajské agentuře.[12] To mu poskytlo další příležitosti k dokumentaci sociálního a kulturního života Iráku. Po celou dobu své kariéry se cítil nucen zaznamenat způsob života své doby, jelikož se obával, že bude ztracen, až se země pustí do období „modernizace“. Al-Ani byl optimista a „chtěl ukázat Irák jako civilizované moderní místo“. Zároveň byl hrdý na starou iráckou, sumerskou a mezopotámskou minulost.[13]

Al-Ani měl instinkt k tomu, aby srovnal vrstvy starověkého uměleckého dědictví Iráku s výrazně moderními tématy. Jeho dílo bylo ovlivněno iráckými umělci z poloviny 20. století, včetně Jawada Saleema.[14] Například jeho portrét amerického páru v Ctesiphonu zobrazuje americký pár, který přijel na návštěvu Taq Kisra (oblouk v Ctesiphonu), zatímco poslouchají staršího beduínského muže sedícího na zemi, jak hraje na rabab.[15]

V 60. a 70. letech se těšil mezinárodnímu úspěchu, pracoval a vystavoval na Středním východě, v Evropě a ve Spojených státech. Přestal však fotografovat v roce 1979, kdy režim Saddáma Husajna zakázal fotografování na veřejnosti. Fotografování na veřejnosti bylo nejen nebezpečné, ale al-Ani ztratil svůj optimistický výhled na budoucnost Iráku.[16]

Po jeho odchodu do důchodu byla práce al-Aniho přibližně na 40 let prakticky zapomenuta.[17] Al-Ani si vzpomněl, že se v roce 2005 zastavil ve zpravodajském kiosku, kde rozdávali kalendáře zdarma – a při prohlídce si uvědomil, že více než polovina fotografií byla jeho vlastní prací, ale byla reprodukována bez jakéhokoli uvedení autora, protože nikdo nevěděl, kdo snímek fotografoval.[8] Jeho příspěvek k iráckému umění a kultuře „znovuobjevil“ tým z Nadace Ruya, který pracoval na zachování uměleckého dědictví Iráku a narazil na jeho sbírku.[18] Na konci roku 2017 uspořádali samostatnou výstavu prací Al-Ani v londýnské galerii Coningsby. Tato událost v kombinaci s vydáním monografie o umělci vyvolala značný zájem o fotografa a jeho práci.[10]

Většina jeho fotografií je černobílá pořízená na svitkový film 6x6 cm. Jeho schopnost kombinovat irácké starověké umělecké dědictví do současného formátu naznačuje, že byl ovlivněn iráckými umělci z poloviny 20. století, včetně Jawada Saleema.[19]

Stejně jako u mnoha iráckých umělců byla velká část jeho archivu zničena nebo vypleněna během americké invaze do Iráku v roce 2003.[20] Archiv Arab Image Foundation přesto má jeho několik stovek dochovaných fotografií.

Vybraný seznam publikovaných fotografií

• Lady in the Eastern Desert (Dáma ve východní poušti)
• US Couple in Ctesiphon (Americký pár v Ctesiphonu)
• Haidar-Khana Mosque, ulice Rashid, Bagdád (Mešita Haidar-Khana)
• Building the Darbandikhan Dam (Stavba přehrady)
• Al Malak, Bagdád
• Architecture in Baghdad, Bab Al Muadham (Architektura v Bagdádu)

• 
  Památník svobody, Umma Park, Bagdád, 1961
• 
  Památník svobody, Bagdád, 1960–1965
• 
  Malwiya, Samarra, 1960
• 
  Modelka, Bagdád, 1956
• 
  Murjanská mešita, Bagdád, 1962
• 
  Taq-i Kisra, Bagdád, 1963
• 
  Tradiční trh, Bagdád, 1961
• 
  Ulice Al Rasheed, Bagdád, 1960

O autorovi se píše v následujících knihách:

• Tamara Chalabi and Morad Montazami, Latif Al Ani, Hajte Cantz, 2017, ISBN 978-3-7757-4270-2
• Hoor Al Qasimi, Kathleen Butti and Muʼassasaẗ al-Šāriqaẗ li-l-funūn, Latif Al Ani: Through the Lens, 1953–1979, Sharjah Art Foundation, 2018