Fotografie v Iráku

Irácké umění bylo po celou dobu své historie ovlivňováno válkami, revolucemi a častými politickými změnami. Po staletí bylo hlavním městem Bagdád středověké centrum literárního a uměleckého arabského světa, ale jeho umělecké tradice utrpěly v rukou mongolských útočníků ve 13. století. Během dalších období vzkvétala, například za vlády Pir Budaqu nebo pod osmanskou vládou v 16. století, kdy byl Bagdád známý svými osmanskými miniaturami.[1] Během vlády Safavidů bylo irácké umění ovlivňováno perským uměním a stalo se centrem poezie i umění. Ve 20. století, umělecké oživení, které kombinovalo tradici i moderní techniky, přineslo mnoho pozoruhodných básníků, malířů a sochařů, kteří přispěli k inventáři veřejných uměleckých děl, zejména v Bagdádu. Tito umělci jsou na Středním východě vysoce ceněni a někteří si získali mezinárodní uznání. Irácké hnutí moderního umění mělo zásadní vliv na panarabské umění obecně.

Americká historička umění Nada Shabout zdůrazňuje, že irácké umění zůstává z velké části bez dokladů. Západ má o iráckém umění jen velmi málo představ. Problémy spojené s dokumentováním úplného obrazu iráckého umění byly umocněny skutečností, že mnoho umělců 20. století, historiků umění a filozofů bylo donuceno odejít do exilu, kde jsou izolováni od svého dědictví a současných postupů.[2] Velká část uměleckého dědictví Iráku byla navíc během období revoluce, války a politických nepokojů vypleněna nebo zničena.[3]

Až do 20. století neměl Irák tradici malby na malířském stativu. Tradiční umění, které zahrnovalo zpracování kovů, výrobu a tkaní koberců, foukání skla, keramické dlaždice, kaligrafii a nástěnné malby, se v 19. století hojně praktikovalo. Některé tradiční postupy vysledovaly jejich původ až k Asyřanům z 9. století. V 19. století však byli malíři nástěnných maleb obecně považováni spíše za řemeslníky než za umělce – ačkoli v tradiční islámské společnosti nebyl rozdíl mezi umělci a řemeslníky dobře definován. Je známo několik jmenovaných osob, včetně malíře Abbuda „židovského“ Naqqaše a kaligrafa, malíře a dekoratéra; Hashim al-Khattat („Hashim Calligrapher“, počátek 20. století, zemřel 1973) a Niazi Mawlawi hashim (19. století), ale je známo relativně málo podrobností o jejich životě a kariéře.[4]

Na konci 19. století vedl vzestup nacionalistických a intelektuálních hnutí v arabském světě k výzvám k arabsko-lslámskému kulturnímu obrození. Umělci a intelektuálové cítili, že růst západních vlivů představuje hrozbu pro arabskou kulturní identitu. Ve stejné době, kdy místní umělci začali přijímat západní praktiky, jako je například malba na malířském stativu.[5] také vědomě hledali odlišný národní styl.[6]

Vědci poukazují na to, že o fotografii v Iráku je známo jen velmi málo.[7] Irák přijal fotografii (a kinematografii) jako průmyslovou a uměleckou formu relativně pomalu a pozdě kvůli náboženským a sociálním zákazům pořizování fotografií a obrazových znázornění. První fotoaparát se v Iráku objevil až v roce 1895, když se irácký fotograf Abdul-Karim Tiouti z Basry vrátil do Iráku po cestě do Indie, kde studoval umění fotografie. Založil fotografické studio a této profesi se věnoval mnoho let.[8]

Koncem 19. století a začátkem 20. století se v arabských zemích vyskytuje slovo známé jako Nahda. Tento termín se volně překládá jako „obrození“ nebo „renesance“. Nahda se stala významným kulturním hnutím, které ovlivnilo všechny formy umění – architekturu, literaturu, poezii a výtvarné umění.[9]

Casting the Net fotografie Murada al-Daghistaniho, který zachycoval všední život a práci lidí v Mosulu ve 30. letech

V prvních desetiletích 20. století přispělo k šíření fotografie několik faktorů. Nejprve britští a evropští archeologové začali pomocí fotografie dokumentovat starověká místa ve druhé polovině 19. století. Fotoaparát používali také náboženští misionáři k dokumentaci historických náboženských míst. Tyto aktivity vystavily místní Iráčany této technologii a poskytly mladým mužům pracovní příležitosti jako fotografové a kameramani pomáhající archeologickým týmům. Například ve 20. a na počátku 30. let se americký antropolog profesor Henry Field účastnil několika expedic do starověkých mezopotámských lokalit a ve svých publikacích uznal pomoc iráckého fotografa jménem Shauqat (který byl synovcem fotografa Abdula-Karima Tioutiho). Spisovatelka Gertrude Bell také uvádí, že v roce 1925 v Bagdádu učila mladého chlapce proces výroby fotografií.[10] Druhým faktorem bylo, že ve 20. letech 20. století král Faisal I. zařídil fotografický portrét sobě i své manželce, čímž popularizoval portrétní fotografii.[11]

V letech následujících po první světové válce přijela do Iráku řada fotografů. Někteří z nich byli vysídlení Arméni, kteří měli předchozí zkušenosti s prací s technickým vybavením, včetně fotografických kamer.[12] Tito raní fotografové se většinou věnovali fotografování vojenských scén a personálu. Kolem tentokrát fotograf jménem Tartaran zřídil ateliér u vchodu do Mosulské základní školy.[13] Odtamtud mohli místní školní děti pozorovat fotografa při práci. Vlivný mosulský fotograf Murad al-Daghistani, který se specializoval na zachycení každodenních života a práce prostých lidí v Mosulu, možná spatřil svou vášeň pro fotografování poté, když viděl, jak Tartaran vytváří fotografie ve své temné komoře. Do 40. let 20. století se počet fotografických ateliérů rozšířil, zejména v Mosulu, Basře a Bagdádu. Mezi významné irácké fotografy 20. století patří mimo jiné: Amri Salim, Hazem Bak, Murad al-Daghistani, Covadis Makarian, Sami Nasrawi, Ahmed Al-Qabbani, Jassem Al-Zubaidi, Fouad Shaker nebo Rashad Ghazi.[11]

Nejstarší fotografové používali toto médium k záznamu iráckého způsobu života, který při „modernizaci“ země mohl být ztracen. Fotograf Latif al-Ani, který je často označován jako „otec irácké fotografie“, se velmi zajímal o dokumentaci kosmopolitního iráckého života v padesátých letech.[14] V polovině 20. století se fotografie stala populárním prostředkem pro vyjádření společenských a politických zájmů. Umělkyně Jananne al-Ani ve své práci zkoumala dichotomii Orientu a Occidentu a také pomocí fotografie zpochybňovala nošení závoje, zatímco Halim Alkarim používá rozmazané obrazy k naznačení politické nestability Iráku.[15]

Celá řada fotografů přestala fotografovat v roce 1979, kdy režim Saddáma Husajna zakázal fotografování na veřejnosti. Fotografování na veřejnosti bylo nejen nebezpečné, ale řada umělců ztrácela svůj optimistický výhled na budoucnost Iráku.[16] Stejně jako u mnoha iráckých umělců byla velká část fotografických archivů zničena nebo vypleněna během americké invaze do Iráku v roce 2003.[17] Přesto se podařilo archivu Arab Image Foundation dochovat řádově stovky význmaných fotografií.

• 
  Latif al-Ani: Střední škola Al-Aqida, Bagdád, 1961
• 
  Latif al-Ani: Ulice Al-Rasheed, 1961
• 
  Latif al-Ani: Babylon, Irák, 1970
• 
  Latif al-Ani: Kovář vyrábí měděné mísy, Suq Al-Safafir, Bagdád, 1962