Jean-Baptiste Lamarck

Jean-Baptiste Lamarck se narodil 1. srpna 1744 jako 11. dítě v rodině Philippe Jacquesa de Moneta de La Marck a Marie-Françoise de Fontaine de Chuignolles v Bazentinu-le-Petit, malé obci v Pikardii. Rodina patřila k nižší šlechtě. Jean-Baptiste se měl stát duchovním, od 11 let navštěvoval jezuitskou školu v Amiens. Po smrti svého otce v roce 1759 odešel do armády. Zúčastnil se sedmileté války a poté sloužil v různých pevnostech na východní hranici Francie i na pobřeží Středozemního moře. V roce 1768 odešel z armády ze zdravotních důvodů.[2] Poté pracoval v jedné z pařížských bank a v letech 1770 až 1774 studoval medicínu, studium však nedokončil. Během studií se seznámil s vědeckou elitou Francie, především s botaniky Bernardem de Jussieu a Antoine-Laurentem de Jussieu a zoologem Georgesem-Louisem Leclercem de Buffon.

Philosophie zoologique (1809) – obsahuje vysvětlení a rozvedení jeho pojetí evoluce.

Podle jeho představ probíhá evoluce tak, že organismus se během svého života střetává s prostředím, adaptuje se na něj a vylepšení, která si tak za svého života vytvořil, předává svým potomkům (jedinci, kteří budou celý život běhat, budou mít potomstvo se silnýma nohama). Toto pojetí později zatlačila do pozadí teorie Darwinova.

Definitivně byly Lamarckovy představy o evoluci odmítnuty poté, co se ve 20. století podařilo získat větší vhled do rozmnožování a dědičnosti organismů.

Někteří^[kdo?] vědci připouští, že v určitých případech jím obhajované principy mohou fungovat – avšak pouze u jednobuněčných organismů a jen v některých případech. Tento názor má ale řadu odpůrců. Nově se ovšem potvrdil epigenetický přenos některých získaných vlastností na potomky i u obratlovců.