Lajsat Bajsarovová

V době Velké vlastenecké války pokračovala v práci pro KSSS a dle vzpomínek generála Nikolaje Michajloviče Bulanova měla bezvadnou pověst stranické pracovnice, jakých bylo málo. Proto byla v Itum-Kali v roce 1943 pozvána generálporučíkem Státní bezpečnosti Šalvou Ceretelim na zasedání velitelství pro deportaci Čečenců. Na tomto zasedání byla pověřena úkolem agitovat u obyvatelstva regionu, aby se nebránilo deportaci, k čemuž dostala propustku na volný pohyb po okolí. Bylo s ní počítáno, že pomůže vykonat deportaci v tichosti.[1]

Jenže Bajsarovová i se svým mužem, jenž byl také zdatný střelec, dne 23. února 1944, kdy byl proces deportace zahájen, dezertovala a přidala se k vůdci čečenského povstání proti sovětské vládě Hasanovi Israilovovi.[2] K dezerci měla kromě pocitu, že ji i její národ sovětský režim zradil, i velmi osobní pohnutku, neboť jí byl kvůli deportaci odebrán teprve jednoroční syn Šamil a svěřen do péče její tchyně, který v ten den ale zemřel, a následně zmizelo beze stopy všech jejích sedm sourozenců i rodiče. Ihned začala aktivně bojovat v odboji a zasadila sovětským jednotkám tvrdý úder 9. března (den po Mezinárodním dni žen), kdy se spolu s manželem po přepadení malého vojenského konvoje zmocnila dopisů s tajnými rozkazy, s šifrovacími kódy pro rádiovou komunikaci a vytištěných letáků vyzývajících obyvatelstvo, aby se vzdalo. Této akce se manželé účastnili i proto, aby dokázali Israilovovi, že nejsou tajní agenti nasazení na něj a na jeho odbojovou skupinu. Své následující činy pak Bajsarovová ospravedlňovala jako pomstu, ale pomstu za sebe, nikoliv za ztrátu svých nejbližších.[1]

Při odboji zužitkovala svůj talent na ostrostřelbu a pronásledovatele z řad NKVD dokázala z karabiny trefovat do očí. Tuto schopnost využívala například v červenci 1944 v okolí malé samoty Peš-Gamchoj, kde se svou skupinou zlikvidovala osmičlennou výpravu čekistů. V srpnu zničili konvoj vezoucí ukradený majetek vyhnaných Čečenců. Pravidelně kontrolovala s ostatními odbojáři opuštěné vesnice, odkud vyháněla varovnými výstřely zloděje ze Severní Osetie, kteří dle jejích vlastních slov pořádali nájezdy do opuštěných končin, aby „zpeněžili cizí neštěstí.“[1] Varovné výstřely ale přilákaly jejich pronásledovatele z řad NKVD, a tak museli ustupovat do hor, kde oba manželé zúročili své zkušenosti s horolezectvím. Vyzbrojeni pouze horolezeckou výstrojí a karabinami čelili početní převaze NKVDistů, kteří byli vyzbrojeni podstatně lépe. Bavili se jejich nemotornosti v prudkých svazích a svými karabinami ze skrýší mířili přednostně na důstojníky.[1]

Přišly ale další ztráty. V září 1944 byl v nerovném boji s NKVDisty v Moistu zabit její manžel Achmetchan a dne 29. prosince 1944 byl vůdce čečenského povstání Hasan Israilov dopaden a zastřelen poté, kdy byl vypátrán jeho úkryt na základě výpovědi dopadených jiných bojovníků a práce agentů NKVD, kteří se vydávali za povstalce. Byla přítomna osobně při této události, a sám Israilov, jenž byl po prvním střetu s NKVD již zraněn, ji vyzval, aby před přesilou utekla. Po vyčištění pozůstatků Israilových povstalců zůstala sama. Avšak díky zdatné střelbě a vynikajícímu horolezectví i své kráse se stala pro sovětské pronásledovatele nepolapitelnou. Tím si vysloužila jistý respekt i od svých pronásledovatelů, mezi nimiž byl i generál Bulanov. Žila jako abrekyně v kavkazských horách až do roku 1957, kdy bylo Čečencům a Ingušům ukončeno vyhnanství a směli se vrátit domů.

Ona sama se však vrátit nemohla, neměla už kam ani za kým. Překročila hřeben Kavkazu a usadila se potají v sovětské Gruzii, kde se znovu vdala za Gruzínce Toriela Toidzeho, kterému porodila několik dcer. Když po mnoha letech její druhý manžel zemřel, zanechala své dcery v Gruzii a vrátila se sama do Čečenska, kde dožila ve městě Itum-Kali a ve svých 85 letech zemřela.

• Stručný životopis na abrek.org (rusky)
• Dokument o Bajsarovové na salda.ws (rusky)