LGBT práva v Lotyšsku

V r. 1992, tedy brzy poté, co se Lotyšsko oddělilo od Sovětského svazu, se homosexuální styk dekriminalizoval.[3] Věk způsobilosti pohlavnímu styku je bez ohledu na orientaci nebo pohlaví stanoven na 16 let.[4]

Je možné si změnit pohlaví prostřednictvím chirurgické změny pohlaví, která je pro tento krok nezbytná. Lotyšské právo nemá žádná ustanovení týkající se změny pohlaví a jejího úředního uznání. V praxi se to dělá prostřednictvím lékařské zprávy. Nicméně v r. 2004 úřady odepřely úřední změnu pohlaví transosobě, která prošla částečnou změnou. Ta osoba, která tak učinila na základě informací z případu, kdy úřady částečnou změnu uznaly, dala svůj případ k soudu. Nejvyšší soud Lotyšské republiky vydal r. 2008 rozsudek: "V takovém případě má osoba právo na změnu, jelikož v podobných případech státní orgány takto postupovaly, a osoba mající mužskou podobu, by mohla mít určité problémy s doklady s ženským pohlavím. To mělo za následek návrh novely zákona r. 2009 ohledně sterilizace, která by mohla způsobit následné právní komplikace v kritériích k odsouhlasení změny pohlaví pro osoby s diagnostikovanou transsexualitou. Novela byla však nakonec zamítnutá Saeimou.[5]

Lotyšsko neumožňuje stejnopohlavním párům uzavírat manželství, ani jinou formu stejnopohlavního soužití.

V r. 2006 přijalo Lotyšsko nový ústavní zákon, který přímo zakazuje stejnopohlavní manželství.[6] Článek 110 Ústavy Lotyšské republiky stanovuje že: "Stát chrání a podporuje manželství, rodinu a práva rodičů a dětí. Stát poskytuje speciální podporu zdravotně znevýhodněným dětem, dětem bez rodičů a těm, co jsou obětmi násilí."[7] První věta Článku 110 byla novelizována na: "Stát chrání a podporuje manželství jako jedinečný svazek muže a ženy, rodinu, práva rodičů a práva dětí."[8]

Nicméně 30. ledna 2015 jeden z členů parlamentu předložil návrh zákona o partnerství, který by umožnil dvěma osobám vstoupit do registrovaného svazku, z něhož by jim plynuly téměř stejná práva a povinnosti, které má manželství.[9] Návrh byl 24. února 2015 zrušen Komisí pro právní záležitosti. Komise návrhu vytýkala jeho záměr změnit občanský zákoník, poukazovala při tom na ústavní zákaz stejnopohlavního manželství z r. 2006, a na skutečnost, že přiznání jakémukoli soužití odlišnému od manželství jeho výsady by mohlo zcela podkopat jeho podstatu. Navrhovatel Veiko Spolītis vyjasňoval, že začlenění genderově-neutrálního partnerství do stávajícího občanského práva by mohlo být nejlepší cestou jeho reformy. I přes zamítnutí návrhu se Spolītis odhodlal dál pokračovat ve veřejné diskusi na toto téma.[10] Kromě něj se do procesu potenciální legalizace registrovaného partnerství zapojila i Spolītisova spojenkyně Ilze Viņķele za stranu Jednota.[11] V březnu 2015 byla stranou Za rozvoj Lotyšska spuštěná petice za legalizaci právního uznání registrovaného a neregistrovaného soužití dvou osob bez ohledu na jejich pohlaví.[12][13]

Podle průzkumu Eurobarometru zveřejněného v prosinci 2006 podporuje 12 % Lotyšů stejnopohlavní manželství a 8 % osvojování stejnopohlavními páry, čímž se pohybuje hluboce pod průměrem Evropské unie (44 % a 32 %).[14]

Lotyšské zákony umožňují každé osobě starší 25 let stát se osvojitelem dítěte. Nicméně nesezdané páry si nemohou společně osvojit dítě.[15] To znamená, že pouze jeden z partnerů si může adoptovat dítě. Nicméně lesbické páry mají rovný přístup k umělému oplodnění.^[zdroj?]

Homosexuálům není zakázáno sloužit v armádě.^[zdroj?]

V září 2006 lotyšský parlament Saiema schválil novelu Zákoníku práce zakazující diskriminaci na základě sexuální orientace na pracovišti. Saeima toto ustanovení zprvu vynechala, ale prezidentka Vaira Vīķe-Freiberga jej odmítla podepsat, dokud tam takové ustanovení nebude.[16]

Pouze v hlavním městě Rize je malá gay scéna. Ve zbytku Lotyšsku žádná gay scéna není, především z důvodu nízké hustoty zalidnění. Ve vyšší společenské třídě se však pohybuje značná část otevřeně homosexuálních lidí, například lotyšsko-americký novinář Kārlis Streips, ministr zahraničí Edgars Rinkēvičs a bývalá zástupkyně rektora Právnické fakulty v Rize Linda Freimane.

Většina místních lidí má ve vztahu k homosexualitě stále předsudky, což lze v jistém kontextu chápat jako jakýsi pozůstatek ze sovětské éry. Někteří si stále myslí, že homosexualita je tímtéž co pedofilie.[17][18] Situace se v celonárodním měřítku spíše zhoršuje v důsledku působení několika náboženských skupin,[19][20] ale i politiků.[6]

Lesby a gayové jsou často napadáni na ulicích a jiných veřejných prostranstvích. Kromě oplácení násilí nemají stále dostatek jiných možností, jak se proti útokům bránit.[21]

V r. 2002 byl Māris Sants, otevřeně homosexuální ministr, laicizován a ekomunikován z Lotyšské evangelickoluteránské církve.[22][23] Arcibiskup Janis Vanags na otázku "Proč byl Māris Sants vypovězen z církve?"[24] odpověděl: Sants nebyl vypovězen z důvodu své homosexuální orientaci, nýbrž protože kázal na podporu, místo pro zdržení se, hříšnému homosexuálního způsobu života.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku LGBT rights in Latvia na anglické Wikipedii.

• WAITT, Gordon. Sexual Citizenship in Latvia: Geographies of the Latvian Closet. Social & Cultural Geography. 2005, s. 161–81. Dostupné online [cit. 13 March 2008]. DOI 10.1080/14649360500074618. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

• Gay.lv, Latvian LGBT portal.
• ILGA-Europe, country page for Latvia.
• ILGA-Europe, "Sexual Orientation Discrimination in Lithuania, Latvia and Estonia", Vilnius, 2002.
• M. Sants, "War in Latvia", a presentation to the Lutherans Concerned/North America meeting "Together in Toronto", July 2006.