LGBT práva v Japonsku

Podle celonárodního trestního zákona je věk způsobilosti k pohlavnímu styku stanovený na 13 let. Nicméně mnoho prefektur a obcí má své vlastní zákony a vyhlášky jako například zákon na ochranu mladistvých v Tokiu zakazující plnoletým sex s osobou mladší 17 let. Kromě toho i když je celostátně legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku 13 let, tak volit zatím smějí jenom osoby starší 20 let. Věk nabytí svéprávnosti je 20 let a pro vydání řidičského oprávnění 18 let. Podle zákona proti prostituci (1958) je zakázán pohlavní styk za úplatu nebo jakékoliv organizované zpeněžování pohlavního styku mezi mužem a ženou. O stejnopohlavním styku není zmínka, tudíž homosexuální prostituce není v Japonsku oficiálně ilegální.[5][6]

V tradičních japonských náboženstvích jako je šintoismus, buddhismus nebo i konfucianismus neexistuje žádný přímý zákaz homosexuálního jednání. Sodomie se stala trestnou až r. 1872 během Období Meidži v rámci westernizace a s ní souvisejícím přílivem západní kultury. Toto ustanovení mělo pouze sedmileté trvání, když jej zrušila úprava japonského práva dle vzoru Code civil r. 1880.[7] Od té doby až dodnes nemá Japonsko žádné zákony proti homosexualitě a veškeré sexuální aktivity mezi osobami způsobilými k pohlavnímu styku v soukromí jsou bez ohledu na sexuální orientaci a pohlaví legální.

Ani po r. 2000 není sexuální orientace nijak zahrnuta do občanskoprávních záležitostí, což znamená, že LGBT Japonci nemají možnost právní ochrany v případě diskriminace ve všech aspektech veřejného života jako je zaměstnání, vzdělávání, bydlení, zdravotní péče a bankovnictví.[8]

Na druhou stranu jsou ale případy diskriminace příslušníků sexuálních menšin v Japonsku de facto ojedinělé. Podobně je tomu v armádě, kde na otázku Spojených států v době Clintonova prezidentování o gayích a lesbách v ozbrojených silách, bylo zodpovězeno tak, že jiná sexuální orientace a homosexuální vztahy nejsou překážkou řádného působení v bojových jednotkách.[9]

Ústava Japonského císařství garantuje všem občanům rovná práva a zakazuje jakoukoliv diskriminaci. Nicméně homosexuální a transsexuální osoby se mohou v soukromém životě setkat s fyzickým, sexuálním a psychickým násilím od svých partnerů a zákon jim negarantuje žádnou přímou ochranu. Stejnopohlavní partnerství není zahrnuté v Zákoně proti manželskému násilí a obětem schází dostatečná pomoc a podpora státu, byť je Japonsko členem United Nations International Covenant on Civil and Political Rights (ICCPR) vehementně bojujícího proti diskriminaci.[10]

Zatímco v novele Zákona o rovném zacházení došlo k výslovnému zákazu sexuálního obtěžování a diskriminace na pracovišti, vláda z něj vyloučila ustanovení o diskriminaci na základě pohlaví nebo sexuální identity.[11]

V r. 1990 Japonská asociace pro gay a lesbické hnutí [12] vyhrála soudní spor s tokijským zastupitelstvem o možnosti zákazu gayům a lesbám využívat „Metropolitan House for Youth“. Přestože soud nezaznamenal v tomto případě žádnou vládní šikanu nebo diskriminaci, tak krátce po něm vydalo Tokio vyhlášku zakazující diskriminaci na základě sexuální identity v zaměstnání.

Od podzimu 2003 umožnila vládní agentura Urban Renaissance Agency stejnopohlavním párům využívat nájmu státních bytů. Ten samý krok učilo zastupitelství města Ósaka v září 2005.[13]

V r. 2008 byl schválen zákon umožňující translidem po absolvování chirurgické změny úřední změnu pohlaví.[14] 24. února 2012 Advokátní asociace Hyogo vydala doporučení přemístit transsexuální ženy v mužských věznicích do ženských. Podle zprávy některé transsexuální ženy umístěné v mužských věznicích měly už ženské oblečení a vzhled, ale úředně byli stále muži, protože ještě neabsolvovali chirurgickou operaci.

Článek 24 Ústavy Japonského císařství stanovuje, že „Manželství je založené na vzájemném souhlasu jedinců obou pohlaví, kteří si jsou v jeho rámci rovni.“

Proto § 731-7387 Občanského zákoníku vymezuje manželství jenom pro různopohlavní páry. Stejnopohlavní páry nemohou uzavírat sňatky a tím čerpat výhody z nich plynoucí. Stejnopohlavní manželství uzavřená v zahraničí nejsou oficiálně uznána a zahraniční stejnopohlavní protějšek nemá žádný nárok na obdržení víza.[15]

V březnu 2009 Japonsko umožnilo svému národu uzavírat stejnopohlavní sňatky v zemích, kde jsou uzákoněny. Ministr spravedlnosti nařídil místním orgánům, aby umožnily stejnopohlavním manželům místních občanů vstup do země.

Shrnuto: Japonsko dosud nelegalizovalo stejnopohlavní manželství, ale oficiálně uznává zahraniční sňatky, což lze považovat za mezikrok k legalizaci homosexuálních manželství.[16]

V únoru 2015 oznámil tokijský distrikt Šibuja svůj záměr právně uznat soužití párů stejného pohlaví pro aspekty návštěv v nemocnicích a společného pronájmu. Tento zákon by umožnil párům stejného pohlaví nechat si vystavit tzv. „potvrzení o partnerství“, které sice zatím zdejší zákony neznají, ale pomohlo by v případě práva přístupu k partnerovi, jenž je hospitalizován v nemocnici. Iniciativa Šibuji je považovaná za významný krok k posílení partnerských práv gayů a leseb v Japonsku.[17] V červenci 2015 vydalo Tokio prohlášení, že přijímá návrh Šibuji o uznání stejnopohlavních partnerství od listopadu téhož roku.[18]

Tokyo Rainbow Pride, 2016

O LGBT právech se v Japonsku diskutuje jen velmi zřídka. Většina politických stran k nim nezaujímá žádný oficiální postoj, a to ani pozitivní, ale ani negativní. Některé strany se však vyjádřili ke stejnopohlavnímu manželství: Liberální demokratická strana řekla, že je proti, Ústavní demokratická strana a Sociálně demokratická strana řekly, že jsou pro a Komunistická strana by byla pro registrované partnerství.[19]

V r. 2001 doporučila Rada pro podporu lidských práv Ministerstva spravedlnosti začlenit sexuální orientaci do občanského zákoníku, ale japonský parlament jí nevyhověl.

V r. 2003 se Aya Kamikawa stala první otevřeně transgender političkou, které se podařilo obhájit mandát členky zastupitelstva tokijské čtvrti Setagaya. Kamikawa nejprve jako nezávislá zastupitelka podpořila nově založenou Stranu duhy a zeleně a později neúspěšně kandidovala do japonského parlamentu jako členka Demokratické strany Japonska.

V r. 2005 se Kanako Otsuji ze Zastupitelstva prefektury Osaka stala první otevřeně homosexuální političkou, která se k menšinové sexuální orientaci veřejně doznala při příležitosti festivalu Tokyo Gay Pride.

V r. 2011 se Taiga Ishikawa stal prvním otevřeně homosexuálním kandidátem, kterému se podařilo uspět ve volbách do zastupitelstva tokijské čtvrti Toshima.[20] Svůj coming out uskutečnil prostřednictvím své knihy Where Is My Boyfriend (2002) a posléze založil neziskovou organizaci, pořádající pravidelné společenské události pro japonské gaye.

Během voleb do Sněmovny rádců v roce 2016 začlenila konzervativní vládnoucí Liberální demokratická strana do svého politického programu podporu a porozumění sexuální diverzitě. Důvodem toho, proč se vládnoucí strana japonského premiéra Šinza Abe, rozhodla takto radikálně otočit spočívá v tom, že v roce 2020 proběhnou v Tokiu Letní olympijské hry. Japonsko se z tohoto důvodu snaží prezentovat jako otevřená země. Takhle to vysvětlil japonský zákonodárce Gaku Hashimoto.[21]

V březnu 2017 byl Tomoya Hosoda zvolen do Zastupitelstva města Iruma, prefektura Saitama. Hosoda je považován za prvního otevřeného transmuže, kterému se podařilo obhájit politický mandát nejen v Japonsku, ale i ve světě.[22]

Během parlamentních voleb 2017 podpořila tokijská guvernérka Yuriko Koike v politickém programu nově vzniklé Strany naděje odstranění veškeré diskriminace LGBT minority.[23]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku LGBT rights in Japan na anglické Wikipedii.

• LGBT práva v Asii