Lásky div (opera)

Skladatel Václav Kálik napsal svou druhou operu Lásky div v letech 1942–1943, ještě před premiérou své první opery Jarní jitro (Olomouc 1943). Žil v té době v Nymburce a Lásky div vznikal současně s Kálikovou II. symfonií.[2] Skladatel tentokrát při tvorbě libreta vycházel z jedné z komických veršovaných aktovek Julia Zeyera, odstranil však původní dálněvýchodní kolorit (Japonsko bylo Hitlerovým spojencem) a umístil děj do neurčitého prostředí, případně stylizované antiky. Navíc ho obohatil o postavu kněžny a odpovídající dialogy, které jsou v Zeyerově dramatu jen předmětem vyprávění.

I tato opera musela na svou premiéru čekat řadu let, uvedlo ji až na podzim roku 1950 liberecké divadlo, a to v kombinaci s baletními zpracováními Chačaturjanova Karnevalu a Šeherezády Rimského-Korsakova.[3] Opera se v Liberci setkala s živým úspěchem a například recenzent Lidové demokracie ji označil za „pravdivý hold lásce a životu“.[2] Velmi negativní recenze opery z pera vlivného kritika Bohuslava Karáska (tehdy vedoucího redaktora Hudebních rozhledů) však skladatele velmi zasáhla a měla patrně nepříznivý vliv na průběh jeho těžké choroby, které podlehl v listopadu roku 1951, aniž by dokončil svou poslední operu Posvěcení mládí, na které pracoval od roku 1946.[2]

Lásky div již nebyl v Československu vícekrát inscenován, roku 1964 ho však uvedlo operní divadlo v polské Vratislavi v režii Haliny Dzieduszycké a pod taktovkou Oldřicha Pipka, který dirigoval již libereckou inscenaci. Premiéra se konala 8. února 1964 a Lásky div se hrál v kombinaci s Pucciniho operou Gianni Schicci.[4]

V sešeřelé svatyni velekněz apostrofuje sochu bohyně, jíž je chrám zasvěcen; nelituje, že sestárl v jejích službách. V tom do chrámu vběhne mladá dívka z kněžniny družiny a hledá zde útočiště před svým pronásledovatelem, jímž je mladý setník, za kterého se právě provdala; stěžuje si, že zradil její lásku. Velekněz ji sotva stihne ukrýt, když setník sám přichází prosit bohyni lásky o pomoc. Velekněz mu slibuje pomoc, ale zamění sochu bohyně za zahalenou dívku.

Mladý voják prosí „bohyni“ o pomoc, ale ta mu činí výčitky a setník musí prozradit své tajemství. Jako prostý voják se zamiloval od pohledu do urozené dívky z kněžniny družiny, avšak mlčel, vědom si společenského rozdílu. Jednou ho v zahradách paláce potkala kněžna; uhodla, že se trápí láskou, a domnívala se, že i zná jméno jeho vyvolené; ale s bolestným překvapením uslyšela, že se jedná o její družku. Slíbila vojákovi pomoci pod podmínkou, že jí splní jedno přání, až se mu dívky dostane. Poté kněžna postupně zařídila u vladaře, aby voják postoupil ve službě a konečně mohl požádat dívku o ruku.

Slavila se svatba, všechny upoutaly tanečnice, zvláště jedna z nich. Když pak měl ženich odejít za nevěstou, zadržela ho tato tanečnice a odvedla; byla to kněžna. Loučila se s ním, zadržujíc bol, a jako odměnu za svou přízeň si od něj vyžádala polibek. Ten však zahlédla dívka a, domnívajíc se, že jí je ženich již o svatebním dnu nevěrný, uprchla.

Dívka tedy pochopí, že jí byl její novomanžel věrný, a sestupuje z piedestalu bohyně lásky, aby se s ním smířila. Velekněz jim žehná a děkuje bohyni.

• 1958 (nevydaná nahrávka Československého rozhlasu) Vstupní monolog velekněze, zpívá Jan Soumar, Pražský rozhlasový orchestr řídí Josef Hrnčíř.[5]
• 1964(?) nevydaná rozhlasová nahrávka polské inscenace, Orchestr Vratislavské opery řídí Oldřich Pipek.[2]

• JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 149.