Kyselina helvellová
Kyselina helvellová (též psáno helvelová) neboli chřapáčová[2] či ucháčová[2] je organická látka objevená roku 1885 jakožto původce otrav některými houbami z řádu kustřebkotvarých (Pezizales). V druhé polovině 20. století bylo zjištěno, že kyselina helvellová ve skutečnosti neexistuje a jde jen o směs neúčinných látek.[který?][zdroj?!] Roku 1966 se podařilo z houby ucháče obecného izolovat jed gyromitrin, který je v současnosti považovaný za jednoho z možných původců otrav.
| Kyselina helvellová | |
|---|---|
| Obecné | |
| Systematický název | - |
| Triviální název | Kyselina helvellová |
| Ostatní názvy | Kyselina chřapáčová |
| Anglický název | Helvellic acid |
| Sumární vzorec | C12H20O7[1] |
| Vzhled | olejovitý |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 276 g/mol |
| Rozpustnost ve vodě | ano |
| Rozpustnost v polárních rozpouštědlech |
ano |
| Rozpustnost v nepolárních rozpouštědlech |
ano |
| Bezpečnost | |
 Toxický (T) | |
| Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa). | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Historie a vlastnosti
Kyselinu helvellovou objevili roku 1885 R. Böhm a R. E. Külz. Popsána byla jako olejovitá[3] látka o sumárním vzorci C12H20O7, která je prchavá, rozpustná v alkoholu, éteru i vodě (obzvlášť vroucí).[1]
Obsah v houbách
Účinkem kyseliny helvellové na konci 19. a během prvních 2/3 20. století vysvětlovány otravy chřapáči, respektive ucháči, které mezi chřapáče byly v 19. století řazeny. Názory na obsah kyseliny helvellové v jednotlivých druzích (a tedy i související jedovatost) se velmi různily.
Podle Boströma došlo na otravy kyselinou helvellovou i po požití smrže obecného (Morchella escullenta). Naopak Smotlacha (1947) uváděl, že všechny smrže k. helevellovou neobsahují, stejně tak i kačenka česká (Verpa bohemica). Naopak jako podezřelý z obsahu této látky zmiňuje ucháč obecný (Gyromitra esculenta) a pak ucháč podezřelý (Gyromitra suspecta), který pravděpodobně kyselinu obsahuje ve vyšším množství.[2]
Jako prevence před otravou se doporučovalo spaření plodnic vroucí vodou, slití použité vody a následně dostatečná tepelná úprava. Tím bylo zajištěno odstranění nebezpečného množství jedovaté látky. Ačkoli tento postup platí i v souvislosti s gyromitrinem (skutečným jedem ucháčů), nelze ho pokládat za stoprocentní prevenci před otravou - byla popsána řada otrav, jejichž průběh se vymyká otravám gyromitrinem. Předpokládá se, že jsou způsobeny látkami vzniklými rozkladem bílkovin, které jsou obsažené ve starých a kazících se plodnicích.
Odkazy
Reference
- BEZDĚK, Jan. Houby jedlé a jim podobné jedovaté. Praha: vlastním nákladem, 1901. 225 s. Kapitola Kyselina helvellová, s. 215.
- SMOTLACHA, František. Atlas hub jedlých a nejedlých. Praha: Melantrich, 1947. 297 s. S. 129–140.
- BÖHM, R.; KÜLZ, R. E. Über den giftigen Bestandteil der essbaren Morchel (Helvella esculenta). Archiv für exper. Path. und Therapie. 1885, čís. 19, s. 403. (německy)
Literatura
- Böhm R., Külz R. E., Über den giftigen Bestandteil der essbaren Morchel (Helvella esculenta). Naunyn-Schmiedebergs Archiv für exper. Path. und Therapie, 19: 403, 1885.