Kurčatovův institut

Kurčatovův institut (Курчатовский институт) je ústav, zabývající se výzkumem a vývojem v oboru jaderné fyziky a chemie. Sídlí v Moskvě a je pojmenován podle významného ruského fyzika Igora Kurčatova.

Kurčatovův institut
ZakladatelIgor Kurčatov
Vznik11. února 1943
Souřadnice55°48′5″ s. š., 37°28′37″ v. d.
LídrMikhail Kovalchuk
Mateřská organizacevláda Ruské federace
OceněníLeninův řád
Řád Říjnové revoluce
Oficiální webnrcki.ru
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

Kurčatovův institut byl založen v roce 1943,[1] s původním cílem vývoje jaderných zbraní.[2][3][4][5] Do roku 1955 byl znám pod tajným jménem "Laboratoř č. 2 Akademie věd SSSR",[1] poté byl přejmenován na Institut pro atomovou energii I. V. Kurčatova[1]. Většina sovětských jaderných reaktorů byla navržena v tomto ústavu, včetně F-1, který byl postaven a provozován přímo v ústavu, a který byl prvním jaderným reaktorem mimo Severní Ameriku, který udržel kritičnost.

Od roku 1955 byl také sídlem pro významné vědecké experimentální práce v oblasti termonukleární fúze a fyziky plazmatu. Byly zde vyvinuty první tokamakové systémy, z nichž nejúspěšnější byl T-3 a jeho větší verze T-4. T-4 byl testován v roce 1968 v Novosibirsku, kde byla provedena první kvazistacionární reakce termonukleární fúze.

Až do roku 1991 dohlíželo na řízení Kurčatovova institutu ministerstvo atomové energie. Po transformaci na Státní vědecké centrum v listopadu 1991 byl ústav podřízen přímo ruské vládě. Podle zakládací listiny ústavu je ředitel ústavu jmenován předsedou vlády, na základě doporučení Rosatomu. V únoru 2005 byl jmenován ředitelem ústavu Michail Kovalčuk[5][6]; od roku 2015 je prezidentem[7] Institutu, zatímco funkce ředitele byla postupně obsazena V. Ilgisonisem[8], D. Minkinem a (od listopadu 2018) Alexandrem Blagovem[9].

V únoru 2007 vyhrál Kurčatovův institut výběrové řízení a stal se hlavní organizací, která koordinuje výzkum v oblasti nanotechnologií v Rusku.

Projekty

Kurčatovův institut se podílí i na následujících výzkumných projektech:

  • ITER – mezinárodní experimentální termonukleární reaktor, Saint-Paul-lès-Durance, Francie
  • FAIR – zařízení pro antiprotonový a iontový výzkum, Darmstadt, Německo
  • IGNITOR – verze tokamaku (fúzního reaktoru), vyvíjená v Itálii

Literatura

  • HOLLOWAY, David. Stalin a bomba: Sovětský svaz a jaderná energie 1939-1956. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008. 572 s., [24] s. obr. příl. Stíny; sv. 6. ISBN 978-80-200-1642-3

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kurchatov Institute na anglické Wikipedii.

  1. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2020-09-12]. Heslo ́КУРЧА́ТОВСКИЙ ИНСТИТУ́Т. Dostupné online. (rusky)
  2. ГОНЧАРОВ, Герман Арсеньевич; РЯБЕВ, Лев Дмитриевич. О создании первой отечественной атомной бомбы. Успехи физических наук. 2001-01-01, roč. 171, čís. 1, s. 79–104. Dostupné online [cit. 2020-09-12]. ISSN 0042-1294. (rusky)
  3. Постановление ГКО № 7102сс/ов от 08.12.44 — Викитека. ru.wikisource.org [online]. [cit. 2020-09-12]. Dostupné online.
  4. Распоряжение ГКО № 9887сс/оп от 20.08.45 — Викитека. ru.wikisource.org [online]. [cit. 2020-09-12]. Dostupné online.
  5. Основные этапы развития. web.archive.org [online]. 2016-03-26 [cit. 2020-09-12]. Dostupné online.
  6. Федеральный закон № 220  "О национальном исследовательском центре "Курчатовский институт". web.archive.org [online]. 2016-03-02 [cit. 2020-09-12]. Dostupné online.
  7. Посещение Курчатовского института. Президент России [online]. [cit. 2020-09-12]. Dostupné online. (rusky)
  8. Медведев назначил директором "Курчатовского института" Виктора Ильгисониса. ТАСС [online]. [cit. 2020-09-12]. Dostupné online.
  9. http://static.government.ru/media/files/AtWfw1uIqV96r3KKGAD74wrFbLgHAaOj.pdf

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.