Kruhoočko australopacifické

Ilustrace kruhooček a jejich hnízda

Kruhoočko australopacifické poprvé popsal v roce 1801 anglický ornitolog John Latham, který druhu přiřadil vědecké jméno Sylvia lateralis.[2] Rozlišuje se 17 poddruhů:[3]

• Z. l. chlorocephalus A. J. Campbell & S. A. White, 1910 – malé ostrůvky na východě australského Queenslandu.
• Z. l. chloronotus Gould, 1841 – jihozápadní oblasti Západní Austrálie od Carnarvonu na jih po Jižní Austrálii.
• Z. l. cornwalli Mathews, 1912 – středovýchodní a jihovýchodní Queensland po severovýchodní Nový Jižní Wales.
• Z. l. flaviceps Peale, 1848 – Fidži.
• Z. l. griseonota G. R. Gray, 1859 – Nová Kaledonie.
• Z. l. lateralis (Latham, 1801) – Ostrov Flinders, Tasmánie, Ostrov Norfolk; Nový Zéland a Chathamské ostrovy.
• Z. l. macmillani Mayr, 1937 – ostrovy Tanna and Aniwa (jižní Vanuatu).
• Z. l. melanops G. R. Gray, 1860 – Lifou, Ostrovy Loyalty, Nová Kaledonie.
• Z. l. nigrescens F. Sarasin, 1913 – Ostrovy Loyalty, Nová Kaledonie.
• Z. l. ochrochrous Schodde & Mason, 1999 – Ostrov King, Tasmánie
• Z. l. pinarochrous Schodde & Mason, 1999 – jihovýchod Jižní Austrálie, jihozápad Nového Jižního Walesu, západ Victorie.
• Z. l. tephropleurus Gould, 1855 – Ostrov Lorda Howa.
• Z. l. tropicus Mees, 1969 – Torresovy ostrovy a Banksovy ostrovy (kromě Mota Lava), a ostrovy Malo a Espíritu Santo, severozápadní Vanuatu
• Z. l. valuensis Murphy & Mathews, 1929 – Mota Lava, Banksovy ostrovy, Vanuatu.
• Z. l. vatensis Tristram, 1879 – střední a jižní Vanuatu.
• Z. l. vegetus E. J. O. Hartert, 1899 – severovýchodní Queensland.
• Z. l. westernensis (Quoy & Gaimard, 1830) – jihovýchodní Nový Jižní Wales po východní Victorii.

Juvenilní jedinec

Jedná se drobné baculaté pěvce s velkou zakulacenou hlavou, krátkým špičatým zobákem, krátkým krkem, poměrně dlouhými špičatými křídly a krátkým ocasem s mírně vidlicovým zakončením.[4] Samec a samice si jsou podobní. Hlavním a velmi výrazným rozpoznávacím znakem druhu je jasně bílý oční kroužek, který silně kontrastuje s tmavou červenohnědou duhovkou. Hlava a spodní část hřbetu jsou olivově zelené. Vrchní část hřbetu a zadní část krku jsou šedé. Svrchní část křídel je převážně tmavě olivově zelená, zatímco spodní část křídel je bledě bílá. Ocas je tmavě olivově zelený. Přední část krku a horní část hrudi jsou krémově bílé, která přechází do krémově šedé na břichu a na spodních krovkách ocasních. Boky jsou do růžova, stehna bílé. Nohy jsou světle hnědé, zobák tmavě hnědočerný. Juvenilní jedinci mají podobně zbarvené opeření jako dospělci, avšak jejich oční kroužek je tenčí a jeho bílé zabarvení není tak výrazné.[5] Samce lze trénovaným okem rozpoznat podle mírně jasnějšího opeření než u samic.[6]

Délka těla se pohybuje kolem 11–13 cm v závislosti na poddruhu, rozpětí křídel je 15–19 cm, váha kolem 11 g.[4]

Na Novém Zélandu lze kruhoočko zaměnit za medosavku novozélandskou, která je však mnohem větší a postrádá typický oční kroužek.[7] V Austrálii lze kruhoočko australopacifické zaměnit za kruhoočko žlutavé, které se vyskytuje na severu a severozápadě Austrálie. Kruhoočko žlutavé lze rozeznat podle výraznějšího žlutavě zbarveného opeření a menšího očního kroužku.[8]

Pár kruhooček

Kruhoočko australopacifické se přirozeně vyskytuje v Austrálii, na Novém Zélandu, Vanuatu, Nové Kaledonii a Fidži. Celková velikost populace není známá, nicméně druh je místy hojný a jeho populace se zdá být stabilní.[12] V Austrálii i na Novém Zélandu se jedná o vůbec jednoho z nejběžnějšího ptáků, kterého lze zahlédnout na zahradách a v parcích.[9][6]

Na Novém Zélandu byl druh poprvé zaznamenán v malých počtech v roce 1832, nicméně podle místního maorského náčelníka z jihu Jižního ostrova tam kruhoočka „byla odjakživa“.[13] Až v roce 1856 byl druh zaznamenán na Novém Zélandu v hojných počtech. Předpokládá se, že kruhoočka byla na Nový Zéland zaváta z Austrálie větrnou bouří, které v těchto oblastech směřují ze západu na východ. K roku 1861 se druh rozšířil i na Chathamské ostrovy.[7] Druh se od té doby rozšířil po obou hlavních novozélandských ostrovech i většině dalších přilehlých ostrůvků a stal se jedním z nejrozšířenějších novozélandských ptáků.[5] Nový druh na novozélandské pevnině neunikl místním domorodcům (Maorům), kteří kruhoočka australopacifické začali nazývat tauhou, což v maorštině znamená „cizinec“ nebo „nově příchozí“.[6]

Malé hejno kruhooček

Kruhoočka jsou některými farmáři vítanými druhy na jejich zemědělských farmách, avšak jiní farmáři je zatracují. Kruhoočka jsou jedni z klíčových predátorů obalečů jablečných a vedle toho pojídají i mšice, které ohrožují některé zemědělské plodiny. Naproti však tito ptáci s oblibou pojídají ovoce v sadech jako jsou zrající hrozny, meruňky, třešně a jablka.[5]

V Austrálii jsou kruhoočka známé tamním pěstitelům ovoce již od zakládání prvních sadů. Ve 2. polovině 19. století byli na sady najímání místní Aboriginci, kteří kruhoočka buďto zastrašovali bitím klacků o petrolejové plechovky nebo střílením. Z jednoho ze sadů existují záznamy o odstřelu až 1200 ptáků za jediný den a o 20 tisícům zastřelených ptáků ročně. I když lze sady chránit pomocí ptačích sítí, které platí na většinu druhů, těla kruhooček jsou velmi malá, takže ptáci dokáží proniknout i tam, kde to jiným ptákům činí potíže.[14]