Korporativismus

Korporativismus (it. corporativismo, lat. corporatio – sdružení) je od pluralismu odlišná forma reprezentace zájmů, založená na spolupráci jednotlivých společenských vrstev či skupin; též organizace státu na profesním principu. Vyskytuje se zde omezený počet hierarchicky uspořádaných monopolních organizací (korporací), které při vyjednávání se státem při dodržování základní ideje lidské pracovní sounáležitosti zastupují zájmy svých členů a současně se podílejí i na uskutečňování státní politiky. Korporativismus předpokládá omezený počet nekonkurenčních organizací s povinným nebo polopovinným členstvím v nich, členství je profesně organizováno podobně jako u středověkých cechů. Tyto korporace, působící často paralelně s parlamentem, jsou kontrolovány a usměrňovány státem.

Mezi teoretické zdroje korporativismu lze zařadit encykliku papeže Lva XIII. Rerum novarum, encykliku Quadragesimo anno papeže Pia XI., či práce Adama Müllera, Gabriela D'Annunzia a Alceste de Ambrise.

Politická kritika korporativismu

Existuje názor, že státní kontrola veřejných forem soukromého vlastnictví (vytváření holdingů a státem nebo polostátními mafiemi přímo či nepřímo kontrolovaných či chráněných firem a korporací - např. akciových společností) je základem ekonomického fašismu.[zdroj?!] Na druhou stranu je faktem, že existují prosperující a demokratické státy více či méně ovlivněné ekonomickým korporativismem (např. Rakousko či Švédsko).[1]

Příklady korporativismu

V Evropě

Nejvýznamnějším praktickým uplatněním korporativismu se stala italská meziválečná ekonomika. Mocensky velmi silné korporace byly jedním z cílů Mussoliniho politického programu. Ve 30. letech 20. století došlo k ekonomickému posunu ke korporativismu v Portugalsku. Podobně byl řízen i Rakouský stát. Po druhé světové válce našel korporativismus částečné uplatnění např. v Jugoslávii. I v jiných evropských poválečných ekonomikách došlo k částečné aplikaci korporativismu, uzpůsobenému novým poměrům a často označovanému jako neokorporativismus. Definice tohoto směru se často omezuje na partikulární prosazování zájmů různých profesních organizací (např. lékařských, advokátních komor ad.). V poslední době se mnozí odborníci shodují na tom, že neokorporativismus prodělává v celosvětovém měřítku vážnou krizi.

Korporativistické znaky lze najít ve volebních systémech irského senátu či slovinské státní rady.

V Asii

Korporativně byl a je řízen Hongkong. Polovinu parlamentu jmenovala britská královna, od roku 1997 ji jmenuje čínská vláda v Pekingu. Druhá polovina parlamentu je jmenována profesními a podnikatelskými organizacemi a odborovými organizacemi. Tento model se v poslední době neoficiálně uplatňuje i v rámci čínského parlamentu v Pekingu. Korporativistické tendence jsou patrné i v Jižní Koreji, Singapuru a dalších asijských státech.

Odkazy

Reference
  1. článek CEVRO

Literatura
  • ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-177-8. Kapitola Korporativismus, s. 177–195.

Související články

Externí odkazy
Audiovizuální dokumenty
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.