Kníže-velkopřevor

V historii se pouze dvěma maltézským velkopřevorům podařilo získat knížecí titul. Tím historicky prvním byl velkopřevor německý. Němečtí velkopřevorové získali roku 1272 od římského krále Richarda Cornwallského vládu nad říšským panstvím s centrem ve švábském městě Heitersheim. V roce 1548 povýšil císař Karel V. tehdejšího velkopřevora Georga Schillinga z Cannstattu (1490-1554) na říšského knížete. Od toho roku (někdy chybně uváděn i rok 1546)[1] až do roku 1805 náležel německým velkopřevorům virilní hlas v knížecí radě říšského sněmu.[2] Heitersheimské panství ovšem nebylo zcela říšsky bezprostřední, nýbrž bylo lénem alsaského říšského opatství v Murbachu. Ještě r. 1724 požadoval opat z Murbachu po velkopřevorovi z Heitersheimu daně. Když byl Murbach r. 1764 sekularizován, vynutilo si v roce 1778 svrchovanost nad Heitersheimem Rakousko jménem držby okolního předorakouského Breisgavska. Teprve po Zakončení mimořádné říšské deputace r. 1803 se Haitersheim zbavil cizí nadvlády a byl povýšen na bezprostřední říšské knížectví, i když pouze na necelé tři roky

Mapa Heitersheimského panství počátkem 18. století (růžovou barvou), okolní země: rakouské Breisgau, bádenské exklávy (zeleně) a Francie (západně o Rýna)

Za třetí koaliční války Napoleon knížectví zrušil a přiřkl Bádensku. Titul německého knížete-velkopřevora měl naproti tomu napříště náležet výhradně některému z mladších bavorských princů z rodu Wittelsbachů.[3] Poslední kníže-velkopřevor, Ignaz Balthasar Rinck von Baldenstein (1721-1807) se však až do své smrti odmítl vzdát svého, nyní již prázdného, knížecího titulu a po smrti Rincka bylo nakonec velkopřevorství zrušeno. K přenesení titulu na bavorský rod tedy nikdy nedošlo.

Podruhé byl titul udělen jako rakouský 2. dubna 1881[4] císařem Františkem Josefem I. pro česko-rakouského velkopřevora řádu Maltézských rytířů sídlícímu v Praze.[5] S titulem, uděleným tehdejšímu velkopřevorovi Otheniovi, hraběti Lichnovském z Voštic (1826-1887) se původně pojilo právo na oslovení "Jeho knížecí Milost",[6] ale 20. července 1905[7] polepšil císař toto oslovení na "Jeho Jasnost",[8] přičemž šlo o jediné udělení tohoto predikátu přímo duchovnímu úřadu v historii. Tento predikát, který byl udílen jen vysoké šlechtě – knížatům a vévodům, byl ovšem velkopřevorskému úřadu udělen také proto, že řádným rytířem, tím spíše pak velkopřevorem, se mohl stát jen člen některého starého šlechtického rodu se čtyřmi generacemi šlechtických předků.[9]

Po rozdělení velkopřevorství na české a rakouské a následném přechodném zrušení pražského velkopřevorského úřadu nebyla jasně stanoveno, který z obou velkopřevorů je dědicem knížecího titulu. S ohledem na přednostní právo české řádové provincie (Čechy byly královstvím, zatímco Rakousy "jen" arcivévodstvím) a také s ohledem na skutečnost, že české velkopřevorství je ze všech existujících nejstarší,[10] lze spíše usuzovat na právo pražského velkopřevora užívání knížecího titul, který na rozdíl od titulu knížete-biskupa, nebyl papežem nikdy zrušen. V současnosti je tak pražský velkopřevor spolu s řádovým velmistrem jednou ze dvou osob v rámci řádu, s jejichž úřadem se knížecí hodnost pojí.

Maltézský řád v českých zemích působí již od 12. století, kdy byla zřízena první komenda, a s výjimkou dvou přerušení (za Protektorátu Čechy a Morava a později v dobách socialismu) funguje nepřetržitě dodnes.