Kawaniši H6K

Dopravní Kawaniši H6K

Letoun vznikl jako odpověď na požadavek námořnictva z roku 1933 a při jeho konstrukci byly použity poznatky, které konstruktéři Kawaniši získali při návštěvě továrny Short Brothers ve Velké Británii. Short byl v té době jednou z vedoucích firem v oboru. Typ S, jak nový letoun nazývali v Kawaniši, byl velký, čtyřmotorový jednoplošník s dvojitými svislými ocasními plochami a s trupem zavěšeným pod křídlo typu parasol pomocí množství podpěr. Postaveny byly tři prototypy, z nichž každý další měl lepší vlastnosti jak ve vzduchu tak na vodě a nakonec i výkonnější motory. První z nich poprvé vzlétl 14. července 1936 a byl původně označován Létající člun typ 97, později H6K. Celkem bylo postaveno 217 kusů.

Hořící Kawaniši H6K

H6K byly nasazeny do služby od roku 1938, nejprve v čínsko-japonské válce a poté naplno ve válce v Pacifiku. Stroje vynikaly svou vytrvalostí, létaly i na 24hodinové hlídkové lety a byly dokonce používány pro dálkové nálety na Rabaul a Nizozemskou východní Indii.

Létající čluny tohoto typu se brzy staly zranitelné novou generací spojeneckých stíhacích letounů, ale přesto pokračovaly ve službě až do konce války v oblastech s menším rizikem střetu s nepřátelskými stíhači. V prvoliniové službě byl nahrazen modernějšími letouny Kawaniši H8K.

Během služby se však létající čluny typu 97 nesetkávaly jenom s nepřátelskými stíhači, ale i s hlídkovými a průzkumnými letouny protivníka, jako například s B-17 a B-24. V případě takového setkání měly americké stroje výhodu vyšší rychlosti, silnější výzbroje a pancéřování. Během bojů o Guadalcanal zaznamenali Japonci těžké ztráty létajících člunů, které mizely zdánlivě bez příčiny, neboť je spojenecká letadla sestřelila dříve, než stihly odeslat zprávu o napadení. Dne 21. listopadu 1942 se H6K číslo 36 od kókútai 851 ze Shortlandu střetl s B-17E s/n 41-2433 26th BS 11th BG 13th AF USAAF. Létající člun tai'i (大尉 poručík) Cuneo Hicudžiho byl sice poškozen, ale dokázal se vrátit na základnu a podat zprávu o střetnutí. To vedlo k posílení pasivní ochrany a výzbroje létajících člunů v polních podmínkách ostrovní hydroplánové základny.[2][3]

Některé stroje po válce možná létaly v Indonésii, ale do dnešních dnů se žádný nedochoval.