Kastelologie v Česku

Kastelologie je věda zkoumající středověké hrady a další šlechtická sídla jako jsou tvrze, pevnosti, hradiště nebo komendy. Tato komplexní nauka v sobě kombinuje několik dalších disciplín, jako je archeologie, architektura či historie, a mezi kastelology mohou patřit i archiváři nebo památkáři. Z poznatků jednotlivých oborů se pak sestavuje ucelený obrázek o původu, vzhledu, využití a celé historii daného feudálního sídla.

Nový hrad u Adamova

Vznik

Středověké stavby byly předmětem zkoumání historiků a architektů již od svého vzniku a zachovalo se mnoho autentických písemných svědectví o jejich podobě, zejména v kronikách.[1] Avšak teprve období intenzivnějších archeologických bádání a shromažďování poznatků, které začalo na našem území v době romantismu v první polovině 19. století, je spojováno se vznikem kastelologie jako samostatné vědní disciplíny. Jako základní zdroje informací kastelologům sloužily kroniky, vojenské mapy, dobový i současný katastr, plány objektů a lokalit, ale i středověké malby, obrazy, dopisy, pohlednice či pověsti.[2] Prvními badateli, kteří souvisle sepsali své poznatky, však nebyli Češi, ale Rakušané a sudetští Němci (jmenovitě například Josef Hormayer a jeho osmidílná práce o moravských hradech a zámcích Die Burgvesten und Ritterschlösser der österreichischen Monarchie nebo Adolf F. Kunike).[3]

Historie

Rané období

Až v druhé polovině devatenáctého století se do zkoumání šlechtických sídel na Moravě a v Čechách zapojují i české osobnosti (jako byl Řehoř Wolný s dílem Die Markgrafchaft Mähren nebo August Sedláček a jeho patnáct svazků sborníku Hrady, zámky a tvrze Království českého[3]). V meziválečném období 20. století se studiu hradů a zámků opět věnovali sudetští Němci (Herbert Weinelt či Carl Vogt), tentokrát ale s úmyslem germanizovat původ těchto staveb a přičlenit jejich minulost k historii Německa.[4] Jejich práce však byly nekvalitní, ideově zabarvené a plné chybných archeologických popisů a datování nalezených artefaktů. Z českých autorů této doby lze jmenovat například Josefa Blektu a Zdeňka Wirtha,[3] archeologické výzkumy provedla i Libuše Jansová (Pražský hrad, Vyšehrad), Josef Švehla (Kozí hrádek) a manželé Menclovi (Švihov, Dražice).[2]

Poválečné období
Hrad Veveří – letecký pohled

Česká archeologie prochází od padesátých let 20. století velkým rozvojem a pozornost kastelologů se upíná ke slovanským hradištím s cílem dokázat vyspělost hospodářství a kultury starého slovanského rodu.[4] Publikace věnující se středověkým sídlům začaly být doplňovány o fotografie. Příkladem může být třeba Vasiljakova publikace Nad hrady a zámky, která obsahovala tehdy velmi neobvyklé letecké snímky Dobroslavy Menclové. Roku 1972 vydala Dobroslava Menclová dvojsvazkové dílo České hrady I a II, které se přiblížilo tehdejší západoevropské kastelologii (která byla komplexnější a nahlížela na zkoumané objekty v širších souvislostech) a ve kterém se snažila zařadit zkoumané stavby do celkového kontextu našich dějin.[3] Od druhé poloviny padesátých let se kastelologové začali více orientovat na hrady a tvrze a v průběhu 20. století se bádání postupně rozšířilo na všechny objekty i historická období.[4] I v těchto časech se však nezapomínalo na lidovou slovesnost, pověsti a kroniky, které leckdy kastelology nepřímo naváděly při výzkumech (za zmínku stojí například Eduard Petiška a jeho Čtení o hradech[5]).

Metody kastelologického výzkumu

Dokud byl výzkum spíše povrchní a publikovaná literatura částečně populárně-naučná, výzkumy se prováděly plošně a vztahovaly k velkým částem území. Takové postupy však nelze aplikovat vždy a navíc mohou přinášet zkreslené výsledky, což může vnést zmatky do navazujícího bádání. Proto je vhodné se věnovat omezeným, ale kvalitním a přesně dokumentovaným sondážím. Ty se mohou provádět pomocí archeogeofyzikálních metod, mezi které patří sledování regionálních i lokálních poruch geomagnetického pole (magnetometrie), sledování přirozené radioaktivity (radiometrie) či mikrogravimetrická měření (gravimetrie).[6] Zajímavou metodou je letecká archeologie, u nás rozšířena od roku 1989, která je založena na leteckých fotografiích. Využívá porostových a vlhkostních příznaků a změn v barvě půdy či samotného porostu k lokalizaci geologických objektů pod srovnaným terénem. Jako její představitele lze uvést například Miroslava Bálka nebo Jaromíra Kovárníka.[3]

Představitelé české kastelologie
August Sedláček

Odkazy

Reference
  1. TICHÁ, Zdeňka. Kroniky válečných dob. První. vyd. Praha: Mladá fronta, 1975.
  2. Feudální sídla ve střední Evropě – úvod [online]. Brno: Masarykova Univerzita [cit. 2017-11-02]. Dostupné online.
  3. PLAČEK, Miroslav. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha: Libri, 2002. 768 s. ISBN 80-7277-046-2.
  4. MIKOLÁŠ, David. Osobnosti kastelologického bádání v českých zemích [online]. [cit. 2017-11-02]. Dostupné online.
  5. PETIŠKA, Eduard. Čtení o hradech: pověsti a příběhy starých českých, moravských a slezských hradů. Praha: Albatros, 1971.
  6. Geofyzikální metody v archeologii [online]. Masarykova Univerzita [cit. 2017-11-02]. Dostupné online.
  7. DUŠÁTKO, Tomáš. August Sedláček – český historiograf [online]. Městská knihovna v Praze, 2016-01-19 [cit. 2017-11-02]. Dostupné online.

Literatura
  • DURDÍK, Tomáš. Česká kastelologie v evropských souvislostech. In: Archeologické rozhledy 50 (1998), 784-789.
  • DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9.
  • KOUŘIL, Pavel - WIHODA, Martin. Česká kastelologie na rozcestí? In: Archaeologia historica 27 (2002), 21-35.
  • MUSIL, František. K problematice vztahů české a polské kastelologické terminologie. Kladský sborník. 2016, roč. 11, s. 213–219. ISSN 1212-1223.
  • PLAČEK, Miroslav. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha: Libri, 2002. 768 s. ISBN 80-7277-046-2.
  • NOVÁK, David. Současné otázky evropské kastelologie a jejich reflexe v českém prostředí. In: Archaeologia historica 44 (2019), 7-27.
  • PLAČEK, Miroslav; BÓNA, Martin. Encyklopedie slovenských hradů. Praha: Libri, 2007. 392 s. ISBN 978-80-7277-333-6.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.