Karpaty (hudební obraz)

Hamburská provedení Karpat se konala 5. a 9. října 1854. 5. října se jednalo o první  uvedení – premiéru díla – pod vedením Bély Kélera z Horního Uherska. Premiéru Karpat provedl Sommerův orchestr z Berlína, dne 5. října 1854 v 19:30 na svém 11. koncertě v Hamburku ve velkém sále Tonhalle. Dílo bylo uvedeno ve třetí závěrečné části koncertu, celkově jako 10. skladba. Druhé hamburské provedení Karpat se uskutečnilo 9. října 1854 v 19:00, se stejnými účinkujícími a se změněným programem, jako tzv. rozlučkový koncert. Karpaty byly uvedeny v druhé ze tří částí koncertu, celkově jako 7. skladba.

Třetí provedení Karpat se konalo 8. listopadu v 19:00 v Berlíně na benefičním koncertě Sommerova orchestru v Sommerových salonech na Potsdamer Strasse 9. Karpaty byly uvedeny jako samostatná skladba závěrečné třetí části koncertu, celkově jako 8. číslo. Na koncert byl pozván hudební skladatel Giacomo Meyerbeer, který se o události zmínil ve svém knižně vydaném deníku.

Čtvrté provedení Karpat, tentokrát v Drážďanech, se odehrálo 22. listopadu 1854 ve velkém koncertním sále lázní Lincke'sches Bad, kde Kéler dirigoval svůj poslední koncert v rámci svého hostování. Až v Drážďanech zaznělo dílo poprvé kompletní, včetně předehry, která nebyla na prvních třech provedeních jeho součástí. V programu koncertu byly Karpaty jedinou kompozicí třetí ze čtyř částí koncertu, celkově 8. číslo.[1]

Karpaty bylo uvedeny ještě nejméně dvakrát v tehdejším Breslau, dnešní polské Vratislavi, ve dnech 16. a 20. října 1855, v rámci koncertů Bély Kélera v Schiesswerder-Halle. 16. října byly Karpaty uvedeny jako jediné dílo ve druhé ze tří částí koncertu, celkově jako 5. číslo programu.[1]

Po předehře Kéler přibližuje ranní horské svítání, pohlíží na horské pláně ovlažené ranní rosou, které se s pomocí slunečních paprsků probouzejí z noční tmy a osvěcují mlhu táhnoucí se nad divokou zelení, při čemž skřivani vzlétají vzhůru. Vzhůru míří také poutník, který toužebně vzhlíží na skalní masivy nořící se z oblaků a dále stoupá strmou cestou na Lomnický štít. Po překonání rokliny se pomalu blíží k vrcholu až nakonec dosahuje svého cíle, což ho naplňuje nadšením.[1]

Poutník obdivně, se srdcem plným rozkoše, pohlíží do nekonečných obzorů a uvědomuje si, že vrchol opásaný oblaky a míhajícími se blesky, který pokořil, je Lomnický štít. Unavený poutník pomalu sestupuje zpět do údolí. Na úzké lávce, kterou přechází, zaslechne andělský zpěv. Pomalu schází cestou na zeleném převisu k plesu, kde znějí pastýřské píšťaly.

Postupně se zatahuje, šedé mraky se táhnou po obloze, hory se zahalují a přichází silný orkán. Pod jeho náporem se Popradské pleso vzdouvá, tvoří se velké vlny, které se odráží od skalnatého pobřeží, v příboji září světla blesků a duní údery hromů. V tom vlny jemně překrývá sedmibarevná duha, pleso se postupně uklidňuje a sluneční jas ozařuje horské výšiny. Poutník konečně může na malém člunu začít na zeleně prozářených vlnách veslovat na druhou stranu plesa. Během plavby si v proudu vln zpívá píseň, ve které si představuje, jak na něj na druhé straně čeká krásná dívka s věrným srdcem.

Po doplutí si na druhém břehu odpočine a přichází do skalisky ohraničeného údolí plného života, kde se se zvuky vodopádu mísí dunivý tlukot kovářských kladiv. K tomu si kováři zpívají píseň,  v níž s hrdostí opěvují své řemeslo.

Poutník pokračuje ve své cestě dál a po strmém chodníku přichází k temnému lesu. Zde přes šumění lesa zaslechne hlasitý štěkot loveckých psů, troubení loveckých rohů a veselý zpěv, což naznačuje, že nedaleko se na pastvinách nachází lovecká družina myslivců. Mezitím již lovecké rohy signálem ukončují lov a svolávají myslivce do údolí k oslavě a společnému hraní a zpěvu, při němž si připomínají lovecké úspěchy, kterých během dne dosáhli, např. jak štíhlou laň, která sešla do údolí k plesu, přes hory i údolí štvala smečka psů, a nakonec se ji myslivcům podařilo zastřelit. V loveckém pochodu dále zpívají o tom, že jakmile si odnesou ulovenou zvěř domů, rychle přepřáhnou koně a pojedou na zámek, aby mohli hodovat, pít a potěšit se z krásných žen.   

Při příjezdu poutníka do Karpatských lázní v nich probíhají slavnosti, při kterých se pije víno, tančí a zpívá na rozkvetlých širých pláních. S tím přicházejí nové lásky a odcházejí starosti. Nejkrásnější dívka odměňuje vítěze soutěže v kosení trávy dubovým věncem – symbolem síly, dlouhověkosti a odolnosti, svými ohnivými pohledy dává najevo svou lásku a zpívá mu svoji píseň. Speciální odměnou je vítězi i její sladké políbení. Pomalu se blíží večer, pastýřský roh a zvon z kaple svolávají při zpěvu slavíků všechny k modlitbě. Slunce zapadá, ale lidská srdce se v náručí mnoha vzpomínek vznáší do výšek. Všichni se modlí k Bohu a žádají požehání pro jejich pláně, stálou úrodu, hojnost stád a prosí o vyslyšení svých proseb a Boží ochranu během temné noci. Večerní stíny se ukládají na horské louky, stmívá se v údolí i na stráních, vrcholky hor se třpytí v růžovém svitu a mlha se sráží k zemi. Dozněly modlitby a písně a obraz hor pomalu zahaluje temná noc.[1]