Karelidy

Karelidy jsou součástí Baltského štítu. Byly vyvrásněny ze sedimentační oblasti karelské série ve východním předpolí Karelid. Sedimentační cyklus karelských uloženin, ve kterých se vyskytují slepence s hojným materiálem svekofennidních žul a migmatitů byl ve východním Finsku ukončen vrásněním (postkarelskou orogenezí), při kterém se vytvořilo pásemné pohoří severoseverozápadního – jihojihovýchodního směru, zvané Karelidy. V jihozápadním Švédsku a v jižním Norsku současně vznikl horský systém severojižního směru, zvaný Gotidy. Tyto dvě horské soustavy označuje H. Backlund jako Gotokarelidy, protože vznikly v jednom horotvorném cyklu. Karelské vrásnění spadá do období mezi kalevien-jatulien a jotnien. Vystoupily při něm velké žulové masivy známé pod jménem rapakivi. Vyskytují se v pěti větších masivech (Salmi na Ladožském jezeře, Viborg, Nystad-Satakunta, Alandské ostrovy, Dalarna) a v několika menších masivech, které tvoří pásmo západovýchodního směru. Ponejvíce jsou sdruženy s jotnickými pískovci, které jsou většinou mladší, ale žula rapakivi proniká též do pískovcových souvrství. Rapakivi je červená žula s granofyrickou základní hmotou a se zaoblenými vyrostlicemi draselného živce, zpravidla obrůstaného kyselým plagioklasem. Stupeň metamorfózy je v Karelidech mnohem slabší než ve starších Svekofennidách.

Mladší série spočívají na svém podloží diskordantně. Ve Finsku je to série hoglandien a ve Švédsku jí odpovídá série Noppi. Obě série jsou tvořeny ponejvíce porfyry a jinými vyvřelinami. Mladší sérii odpovídá ve Finsku jotnien. V jižním Norsku spočívá na jotnickém pískovci a na diabásech, které jím prostupují, mocná série, označovaná ve Skandinávii jako sparagmitová. Po vyvrásnění Gotokarelid nastala dlouhotrvající eroze a denudace. Vyvrásněná horská pásma byla exogenními činiteli zcela zarovnána, takže na počátku prvohor byl baltský štít dokonalou parovinou. Od prvohor až do současnosti zůstal baltský štít trvale souší, byl vystaven denudaci a docházelo k dočasným lokálním transgresím moře. Povrch Baltského štítu je v současnosti tvořen pahorkatinami do výšky 700 m a nížinami se zbytky ledovcových akumulací; rovin je jen málo.[2][3]

• SVOBODA Josef Fr.; VĚDEČTÍ REDAKTOŘI: Vladimír ČECH, Karel ŽEBERA, Ivo CHLUPÁČ Naučný geologický slovník I. díl, A - M, 1. vydání Praha. Ústřední ústav geologický, Československá akademie věd, 1960, 704 stran. Strana 486
• DVOŘÁK Josef, RŮŽiČKA Bohuslav: Geologická minulost Země. 2. vydání Praha, Bratislava: Státní nakladatelství technické literatury a Slovenské vydavatelstvo technickej literatúry, 1966, 796 stran. Strany 46, 47

• Geografický portál, Fyzická geografie Skandinávie, odstavec Baltický štít.