Karel Lustig

Začal studovat gymnázium v Jindřichově Hradci, ale kvůli slabému prospěchu jej nedokončil. Následně studoval na německé reálce v Českých Budějovicích, kterou také ze studijních důvodů nedokončil. Propadl zde z matematiky a deskriptivní geometrie. Nakonec začal v roce 1872 studovat na učitele na Učitelském ústavu v Soběslavi, který úspěšně dokončil v roce 1877. Následně byl nucen nastoupit na tři roky na vojnu, kde v kadetní škole vyučoval krasopis. Dráhu civilního pedagoga zahájil ve Stráži nad Nežárkou, Milevsku a Bechyni. V 39 letech přišel v roce 1895 do Soběslavi, kde se stal v roce 1899 ředitelem obecné a měšťanské chlapecké školy. Byl aktivní jako starosta Táborského krajinského spolku učitelstva a jako člen výboru Zemské ústřední jednoty.

Zájem i čas věnoval Lustig sbírání zajímavých památek; stal se roku 1897 tvůrcem a správcem sbírek soběslavského muzea v Rožmberském domě, uspořádal muzejní knihovnu.[2][3] V té době vznikl základ cenných národopisných sbírek, zejména v souvislosti s velkou 'Národopisnou, školní a průmyslovou a včelařskou výstavou' v Soběslavi roku 1898. Ředitel Lustig měl pomoc a oporu v práci učitelky Emilie Fryšové a hodináře Aloise Březiny. Po náhlé smrti Karla Lustiga (při sobotní cestě ze Soběslavi k rodině do Libniče) vedl městské muzeum až do roku 1940 obětavě rodák ze Soběslavi, bývalý řídící učitel Antonín Jungmann (1854–1945). Začátkem 20. století patřilo soběslavské muzeum k nejlepším takovým venkovským zařízením v Čechách. Dnešní Blatské muzeum v Soběslavi (pobočka Husitského muzea v Táboře) pečuje o přírodovědné a národopisné sbírky z regionu Blat a Táborska, návštěvníkům nabízí stálé expozice Příroda Táborska (v Rožmberském domě) a Národopis Blat a Kozácka (ve Smrčkově domě) a dále krátkodobé výstavy, přednášky a exkurze.

V letech 1886–1891 redigoval „Zpravodaje hospodářské spol. pro polit. okres milevský“; redigoval a přispíval do publikací muzejního spolku v Soběslavi („Výstava v Soběslavi 1898“, muzejní sborníky r. 1900, 1901, 1903), od roku 1905 do roku 1912 redigoval měsíčník "Staré a nové zvěsti ze Soběslavě a okolí" a "Věstník jihočeských muzeí". Kromě toho publikoval v mnoha tehdejších listech.

• Z dějin Milevska, Milevsko 1890 (Vycházelo na pokračování v měsíčníku Zpravodaj hospodářského spolku pro politický okres Milevský, jehož byl od roku 1886 do roku 1891 prvním redaktorem)
• Žena, Soběslav 1905
• Na cestu životem (čtyři vydání)
• Dospívající mládaži, Soběslav 1911
• Stručný přehled českých dějin, Soběslav 1911
• Hrad Choustník (1922)
• (pod pseudonymem Ljubibratič) Poznání (1921)

Otec Josef Lustig byl kupec a poštmistr v Kardašově Řečici, bratr Gustav Lustig byl vynálezce v oboru cukrovarnictví, (také ředitel cukrovaru v Čáslavi), průkopník letectví v Rakousku-Uhersku, známý mecenáš vědy, umění a chudých a druhý bratr Alois Lustig byl technik, vynálezce, esperantista[4] a na přelomu 20. století deset let starosta Kardašovy Řečice a publicista (např. v Národních listech).