Karel Šviha

Profesí byl právníkem. Působil v Žamberku[3] jako soudce a advokát. Publikoval studie z oboru národního hospodářství a politiky.[4]

Na počátku století se zapojil i do zemské a celostátní politiky. Ve volbách v roce 1908 byl zvolen do Českého zemského sněmu v kurii městské, obvod Rychnov, Žamberk, Kostelec n. Orl., Dobruška.[5] Politicky se uvádí coby člen České strany národně sociální, která šla do voleb v rámci aliance spojených českých státoprávních stran.[6] Kvůli obstrukcím se ovšem sněm po roce 1908 fakticky nescházel.

Ve volbách do Říšské rady roku 1907 se stal i poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kde reprezentoval obvod Čechy 5. Usedl do poslanecké frakce Sjednocení českých národně sociálních, radikálně pokrokových a státoprávních poslanců. Mandát obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1911, nyní za obvod Čechy 26. Zasedl do poslaneckého klubu Český národně sociální klub.[7] Byl předsedou poslaneckého klubu českých národních sociálů.[8] Na předsednickou funkci i poslanecké křeslo ovšem rezignoval roku 1914.[9] Ve vídeňském parlamentu ho pak nahradil Josef Netolický.[7]

Josef Anýž šéfredaktor Národních listů dostal v roce 1911 informaci, že Karel Šviha je tajným spolupracovníkem c.k. policie. Noviny byly tiskovým orgánem Národní strany svobodomyslné - Mladočechů, jejímž byl šéfredaktor Anýž členem. Mladočeši v té době vyjednávali volební koalici se stranou poslance Karla Švihy - Národními Socialisty. S ohledem na to se Anýž rozhodl celou věc v roce 1911 v Národních listech nepublikovat. Když v roce 1912 zemřel, byla informace nalezena v jeho pozůstalosti.

Po třech letech, takřka v předvečer první světové války - pár měsíců před atentátem na následníka trůnu, takzvaná Švihova aféra vypukla a nakonec byla důvodem k jeho rezignaci na politické funkce. Na základě výše uvedené informace byl veřejně obviněn z toho, že působí jako konfident rakouské policie.[4][pozn 1] Aféra vrcholila v březnu 1914, kdy Národní listy přinesly informaci o tom, že konfidentství Švihy je prokázáno.[10] 4. března 1914 o tom vyšel na titulní straně deníku obsáhlý materiál pod názvem Národně-sociální vůdce ve službách policie.[11] Šviha pak vedl soudní spor s Národními listy, ale prohrál.[12] Historik Otto Urban aféru vnímá jako snahu mladočeské strany (která stála za Národními listy) o diskreditaci radikálního politického odpůrce a konkurenta.[8] Dva roky po aféře se k případu vyjádřil i Tomáš Garrigue Masaryk, který označil Švihovo obvinění za omyl.^[zdroj?][pozn 2] Argumentoval tím, že Šviha pouze dodával materiály pro následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, jenž ale výlohy platil z pokladny pražského policejního ředitelství, čímž se politik ocitl formálně na výplatní listině policie. Švihova aféra zanechala i trvalé stopy v českém jazyce. Odkazuje na ni podstatné jméno průšvih, které se udrželo v neformální řeči, stejně jako sloveso prošvihnout.[10]

Šviha po skandálu opustil veřejný a politický život. Působil pak v soukromé sféře, nejprve u firmy Waldes, později ve Schmolkově patentním ústavu v Praze.[12]

Zemřel na srdeční záchvat v červnu 1937 ve svém bytě v Řipské ulici na Královských Vinohradech v Praze.[12]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Šviha na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Šviha