Kamil Cipra

Kamil Cipra se narodil v Plzni do rodiny učitele a redaktora Plzeňských listů Antonín Cipra. Od mládí projevoval značný výtvarný talent a po ukončení základního vzdělání pokračoval ve studiu na pražské Uměleckoprůmyslové škole a zároveň byl zapsán v ateliéru Maxmiliána Boháče.

Studium ovšem nedokončil a v srpnu roku 1914 narukoval do armády. V polovině roku 1915 byl poslán na ruskou frontu, ale během několika dní i s dalšími spolubojovníky přešel dobrovolně do zajetí k Rusům. V roce 1916 se v Oděse připojil[2] k Legii srbských dobrovolníků a coby podporučík bojoval na rumunské frontě. Po vítězství Říjnové revoluce byl Cipra nucen se srbskou divizí opustit Rusko a dál putoval Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku. V lednu 1918 se nalodil a plavil na vojenské lodí do tuniské Bizerty, kde se zúčastnil bojů. Svojí anabázi ukončil ve Francii, kde byl zařazen do 22. československého střeleckého pluku v Cognacu. Zanedlouho absolvoval důstojnický kurz v Saint Maizeny a v červenci 1918 byl poslán opět na frontu. Se svým plukem bojoval v Alsasku, zúčastnil se dobývání města Terronu a v říjnu 1918 dobývání města Vouziers, kde byl zraněn. Po válce zůstal činným v hodnosti kapitána a působil v Československé národní radě v Paříži. Krátce působil i v Praze, kde pracoval v uměleckém oddělení Památníku odboje.

Po svém propuštění z armády se Kamil Cipra v Paříži roku 1919 oženil s Helène - Jeanne Babillotovou a přestěhovali se do burgundského města Bourges. Tam prožil několik plodných let a často vystavoval v místních salonech již však pod jménem Jean Camille Cipra. Na jeho obrazech se objevovaly krajiny z rodných Čech a z Bourges a okolí. Později se odstěhoval do Paříže, intenzivně maloval a vystavoval v legendárním Salonu nezávislých a v Podzimním salonu. Stal se známou uměleckou osobností města a ve 20. letech patřil mezi vyhledávané divadelní dekoratéry. Pracoval též pro divadelního režiséra Louise Jouveta a rovněž se uplatnil jako karikaturista pro časopis „Le rire“. Působil jako keramik v ateliéru Lachenal a uplatnil se i jako dekoratér interiérů. Na počátku 30. let byl oficiálním malířem v pařížském Musée national de l’Histore Naturelle a v Jardin des Plantes. Cipra též ilustroval i knihy, například Ezopovy bajky vydané v roce 1934 nakladatelstvím Gonin. V roce 1937 byl na pařížské Světové výstavě pověřen výzdobou „Pavillon de Voyage“, pro který vytvořil dvě velkorozměrná plátna. Za tuto práci byl patrně odměněn zlatou medailí. V dubna 1939 získal Kamil Cipra francouzské občanství.

Během pohnutých událostí v roce 1940 odmítl Cipra demobilizaci a vstoupil[3] opět jako dobrovolník do války. Odjel jako kapitán československé armády do anglického přístavního města Lowestoft. I zde umělecky tvořil a společně s Václavem Posedníkem mimo jiné zhotovil pro pobavení svých spolubojovníků loutkové divadlo[4]. Do rodných Čech se Kamil Cipra již nikdy nevrátil. Koncem roku 1945 po návratu do Paříže byl opětovně demobilizován z československé armády a toto město již do své smrti neopustil.

• Platon Dějev, Výtvarníci legionáři, Praha 1937, s. 78-80
• K. Pichlík, B. Klípa, J. Zabloudilová, Českoslovenští legionáři 1914-1920, Mladá fronta Praha, 1996
• Československé legie ve Francii, První sborník francouzských legionářů k desátému výročí samostatnosti
• Československé republiky, V Praze 1928, Nákladem „Kruhu francouzských legionářů“
• Otakar Nejedlý, Francouzská bojiště československých legií, Nákladem a ve prospěch fondů „“Družiny československých legionářů“, 1920
• Anna Pravdová, Zastihla je noc, Opus, 2009