Křížová cesta 21. století (Kuks)

Současná křížová cesta odkazuje na původní křížovou cestu vystavěnou v letech 1725–1735 žirečskými Jezuity po dohodě s hrabětem Šporkem o výměně pozemků. Ta měla devět výjevů: 1. Vyslání, 2. Loučení s učedníky, 3. Olivetská hora, 4. Zajetí, 5. Bičování, 6. Korunování trním, 7. Nesení kříže, 8. Přibíjení na kříž, 9. Ukřižování (= Kalvárie). Původní cesta měla délku cca 620 m a vedla od ostré zatáčky silnice mezi Žirší a Stanovicemi ke kapli Povýšení sv. Kříže (Kreutz Kirch). Kaple byla stavěna v letech 1729–1730, dodnes se po ní zachovaly základy. Křížová cesta zanikla v průběhu 20. století zbouráním zbylých zastavení viditelných ještě na vojenské letecké mapě z r. 1936 a rozoráním polní cesty s alejí hrušní. Mapa je vyznačena na mapě I. vojenského mapování a mapě nadačního panství Choustníkovo Hradiště (1754).

Na možnost navázat na původní křížovou cestu upozornil v roce 2000 Mgr. Jiří Kaše, jeden ze znalců Braunova díla.[1] Křížová cesta vznikla z iniciativy akademického sochaře Vladimíra Preclíka., který založil roku 2004 stejnojmenné občanské sdružení Křížová cesta a přizval ke spolupráci 15 českých sochařů tří generací se zkušeností tvorby v kameni a s blízkým vztahem k východním Čechám: Vojtěcha Adamce, Václava Fialu, Stanislava Hanzíka, Jana Hendrycha, Ellen Jilemnickou, Ivana Jilemnického, Jiřího Kačera, Daniela Klose, Jana Koblasu, Maria Kotrbu, Jiřího Marka, Čestmíra Mudruňku, Jaromíru Němcovou a Michala Šaršeho.[2]

Sochy vznikaly v průběhu čtyř let a materiálem pro ně byl hořický pískovec. Některé z nich byly vytvářeny přímo v kamenolomu, další v ateliérech. Sochař Preclík se otevření cesty nedožil a nespatřil ani svou sochu Katedrála prosby, kterou až po jeho smrti podle autorova modelu realizoval spolu s kameníky sochař Zdeněk Hejl. Zůstalo tu však autorovo zamyšlení nad plastikou, které je současně i krédem této křížové cesty.[2] Do „srdce“ Katedrály prosby vložili členové občanského sdružení speciální nerezovou schránku s replikou Preclíkovy sochy Opora a text se zprávou pro budoucí generace o záměrech projektu a jména všech autorů soch.

Pro netradiční křížovou cestu bylo vybráno úpatí zalesněného svahu nad železniční tratí mezi Žirčí a Stanovicemi. Některé ze soch stojí přímo na hraně terasy nad touto tratí. Celý areál je dlouhý přibližně jeden kilometr a je volně přístupný z kteréhokoliv místa. Nachází se na trase naučné stezky „Půjdem spolu do Betléma“, která vede z Kuksu do Braunova Betléma, a na červené turistické trase.[3]

Před výstavbou cesty se v letech 2005–2008 vedly spory a nedorozumění o zamýšlené trase, která nerespektuje zaniklou křížovou cestu. S jejím průběhem se křižuje přibližně 10 m východně od sochy Krajina kříže (Čestmír Mudruňka) a Hledač (Michal Šarše), přímo v místě k tomu chybí jakákoliv informace. V roce 2008 došlo ke konečnému odsouhlasení a realizaci zamýšleného projektu. Dne 4. října 2008 byla cesta slavnostně otevřena a posvěcena královéhradeckým biskupem Mons. ThLic. Dominikem Dukou O.P.[4]

Zvěstování

Autor: Daniel Klose, *1973

„Andělé se slétli na zem, Ještě není čas. Zkameněli. Avšak jednou procitnou, zažehnou svá křídla a rozletí se zvěstovat novinu.“[3]

Rouška Veroniky

Autor: Stanislav Hanzík, *1931

„Veronika přistoupila ke Kristu, aby mu otřela zmučený obličej. Odměnou jí byl otisk Trpitelovy tváře.“[3]

Zázrak nanebevstoupení

Autor: Vojtěch Adamec, *1933

„Šikmě stoupající figura vzbuzuje pocit levitace. Zázrak odpoutání v kameni je obtížný. Konkávní a konvexní tvary sochu odhmotňují.“[3]

Trnová koruna

Autorka: Ellen Jilemnická, *1946

„Stylizovaná hlava Krista s trnovou korunou v kubistických tvarech. Nechce šokovat, ale probouzet soucit s trpícím a empatii k bližnímu.“[3]

Katedrála prosby

Autor: Vladimír Preclík, 1929–2008

„Prosba je modlitbou. Prosíme a doufáme s očima upřenýma k nebi. Proč k nebi? Nebe je synonymem tajemství, víry a naděje.“[3]

Svatá rodina

Autor: Jan Koblasa, *1932

„Otec, matka a na jejich klíně dítě v rozpaženém gestu – v touze obejmout – ve znamení krize. Na odvrácené straně plastiky reliéf ležícího Krista. Boží hrob.“[3]

Světlo v temnotách

Autor: Ivan Jilemnický, *1944

„Mezi dvěma kamennými vertikálami prochází světlo. Poslední okamžiky před setměním, smrtí a vzkříšením.“[3]

Vykoupení

Autor: Jan Hendrych, *1936

„Vysoký dřík korunovaný třemi hlavami – symboly různosti tváří, ras, náboženství. Zpodobují tváře lidského údělu – i v hříchu.“[3]

Slza

Autor: Václav Fiala, *1955

„Slza je zpodobením pláče, kříž symbolem utrpení, srdce znakem lásky. Symboly po tisíciletí užívané i zneužívané.“[3]

Pieta

Autor: Marius Kotrba, *1959

„Doba a způsob vyjádření se mění, ale hluboké působení smutku přetrvává. Tak jako radost v naději v život věčný.“[3]

Krajina kříže

Autor: Čestmír Mudruňka, *1935

„Zrození – smrt. Máme svůj kříž. Vstupujeme do něho. Určujeme jeho podobu. Krajina zůstává.“[3]

Hledač

Autor: Michal Šarše, *1956

„Figura vrostlá do sedadla obrací svět do sebe v touze dotknout se jeho tajemství a objevit smysl lidské existence.“[3]

Lásky bolest

Autor: Jiří Marek, *1972

„Láska života v uzavřeném kruhu. Ten ale může být rozseknut smrtí. Pak se velká láska mění ve velkou bolest. Kompozice ve tvaru kříže zachycuje poslední setkání Ježíše Krista s matkou Marií a Máří Magdalénou.“[3]

Brána naděje

Autorka: Jaromíra Němcová, *1959

„Postavy se v pase zlomily, aby se navzájem opřely. Už mezi nimi není napětí, zvítězila opora; branou je možné i pohlédnout vzhůru do bezbřehých nebes.“[3]

Obelisk

Autor: Jiří Kačer, *1952

„Symbol síly myšlenky a její schopnosti odolávat, podpořené vzájemnou soudržností a stálostí ve smýšlení.“[3]