Kádrový pracovník
Kádrový pracovník (neformálně kádrovák) byla v Československu a dalších socialistických zemích v období 1948 až 1989 osoba, která byla pověřena najímáním a propouštěním zaměstnanců v podnicích a organizacích a vypracováním kádrových posudků. Většinou měl titul Zástupce ředitele pro kádrovou práci nebo ve větších podnicích byl vedoucím Kádrového a personálního útvaru. Kádrovák byl civilní obdobou vojenského politruka. Po roce 1990 se místo označení kádrový pracovník užívá slova personalista, obdobně místo Kádrové oddělení a personální oddělení se používá Oddělení pro lidské zdroje.
Moc kádrového pracovníka nebo jeho oddělení byla obrovská a měla fatální dopad na mnoho rodin, kdy se děti nedostaly na žádné školy a pro vzdělané pracovníky zbyly jen podřadné práce. Naopak do vedení podniků a institucí se dostávali nevzdělaní lidé se správným třídním původem, kteří pak napáchali mnoho škod. Společnost tak byla velmi omezena ve svém vývoji.
Kádrový profil
Kádrový pracovník byl vykonavatelem kádrové politiky komunistické strany. Výběr pracovníků prováděl na základě nomenklaturních pořádků a podle zásad kádrové politiky. Hlavní kvalifikací pro práci byl třídní původ a členství v komunistické straně. Vláda uplatňovala toto kritérium při obsazování funkcí ve státní správě, hospodářství, kulturních a společenských organizacích. Nejdůležitějším dokumentem pracovníka tak byl kádrový profil a v něm uvedený třídní původ a členství nebo nečlenství v komunistické straně.
Třídní původ
Jako třídní původ byly v Československu a dalších socialistických zemích mezi lety 1948 a 1989 označovány rodinné poměry s ohledem na společenské zařazení. Třídní příslušnost a ideologická uvědomělost rodičů byly jedním z důležitých faktorů úspěchu ve společnosti. Jedinci s vhodným kádrovým profilem byli zvýhodňováni v přístupu ke vzdělání, společenském uplatnění a kariérním postupu. Nositeli vhodného třídního původu byly děti dělníků, členů zemědělských družstev a členů komunistické strany. Nežádoucí bylo narodit se v rodině bývalého průmyslníka, živnostníka, statkáře nebo dokonce aristokrata. Náboženství znamenalo také nesmazatelný škraloup v třídním původu. Nežádoucí byly tak rodiny, jejíž členové byli nábožensky veřejně aktivní.
Členství v KSČ
Vládnoucí komunistická strana Československa, která měla vedoucí úlohu ve státě a neomezenou moc, se snažila o co nejširší členskou základnu. Kdo byl členem strany, byl upřednostňován v zaměstnání bez ohledu na svoji odbornost. Na některá místa, především vedoucí místa, bylo členství ve straně podmínkou. Kádrový pracovník měl za úkol nalézt pracovní kádry na příslušná místa, a pokud nebyl k dispozici člen komunistické strany, snažil se vhodného člověka donutit ke vstupu do strany. Mnoho lidí, aby mohlo vykonávat svoji práci, tak bylo nuceno do strany vstoupit. Kolaborace pracovníků s komunistickou stranou tak byla běžnou součástí života, a to i přes to, že dotyčný pracovník zastával zcela jiné politické názory.
Odkazy
Literatura
- DRDA, Adam; STRACHOTA, Karel; WILLOUGHBY, Ian; O'CONNOR, Cóilín. Komunismus v srdci Evropy : mýty a realita. Praha: Člověk v tísni, o.p.s., 2016. 105 s. ISBN 978-80-87456-78-1. (česky)
- ŠTEFEK, Martin. Kádry rozhodují, ovšem : předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému nomenklatury ÚV KSČ. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019. 151 s. ISBN 978-80-7308-905-4. (česky)