Jugoslávská exilová vláda
Jugoslávská exilová vláda (v jugoslávské historiografii jako Jugoslávská vláda ve vyhnanství, srbochrovatsky Jugoslovenska vlada u izbeglištvu/Југословенска влада у избеглиштву) působila od dubnové války (1941) až do března roku 1945. Zastupovala jugoslávskou monarchii a fungovala paralelně s komunistickými partyzány, kteří se pomalu a pozvolna připravovali během druhé světové války na převzetí moci.
Vývoj
Po bleskovém postupu německých a bulharských vojsk v dubnu 1941 byla vláda evakuována na jih do Černé Hory a později do Řecka, dále do Palestiny, Káhiry a nakonec od června 1941 přesídlila do Londýna. Kontingent jugoslávského námořnictva, který uprchl ze země, čítalo celkem 105 lidí. Západní spojenci považovali krále Petra II. Karađorđeviće za legitimního představitele porobené země. Jugoslávští představitelé byli přivítáni se všemi poctami jako hrdinové; Jugoslávie byla na jaře 1941 jedinou zemí, která se pokusila čelit nacistům. Němci přitom ovládali již celou Evropu, s výjimkou neutrálních zemí a Sovětského svazu a sbírali síly na útok na Velkou Británii. Skutečnost, že se jugoslávská veřejnost rozhodla odmítnout pakt s Německem i za cenu války, vzbudil v Britech samotných značný respekt.
Na území Jugoslávie docházelo ke střetům zbytků královské armády s okupanty na straně jedné a komunisty s okupanty na straně druhé. Od podzimu 1941 navíc skončilo i příměří mezi komunistickými partyzány a četniky Dragoljuba Mihajloviće (loajálních králi). Tato skutečnost kladla exilové vládě značné problémy, především kvůli tomu, že Velká Británie i Sovětský svaz byli formálně spojenci. Každý z nich však na Balkáně podporoval jiné hnutí odporu proti okupantům.
V čele exilové vlády stálo několik premiérů: Dušan Simović, Slobodan Jovanović, Miloš Trifunović, Božidar Purić a Ivan Šubašić. Šubašić, poslední předseda exilové vlády, měl značný kredit jako projugoslávsky orientovaný Chorvat (zvlášť v okamžiku, kdy samotné Chorvatsko ovládlo ustašovské hnutí). Navíc byl jako jeden z mála představitelé exilové vlády schopen jednat s Josipem Brozem.
Úspěšná zahraniční politika Josipa Broze Tita přiměly západní spojence k tomu, aby donutily královskou vládu ke spolupráci s komunisty. Londýnská exilová vláda se musela přihlásit k závěrům zasedání AVNOJe (antifašistického sněmu vedeného komunisty), které počítaly především s federalizací státu. I přesto se však představitelům královské vlády podařilo zbrzdit nástup komunistů k moci, především po dohodě mezi premiérem Šubašićem a Titem, kdy byla otázka státoprávního uspořádání odsunuta až na okamžik osvobození.
Exilová vláda zanikla v březnu 1945 kdy vznikl jednotný kabinet jak komunistů, tak i představitelů předválečné politické reprezentace. Po prvních volbách, kdy komunisté vyhráli drtivým vítězstvím, však nastal konec prozápadně orientované politické garnitury.