Josip Žičkar

Vychodil obecnou školu v Brestanici a v letech 1859–1867 gymnázium v Celji. V letech 1867–1871 studoval teologii v Mariboru a roku 1870 byl vysvěcen na kněze. Působil jako kaplan, později byl farářem ve Videmu. Byl aktivní ve veřejném a politickém životě. V Celji byl od roku 1876 místopředsedou čtenářského spolku, roku 1879 založil katolický vzájemný spolek a podílel se na podpoře katolického školství. V těchto aktivitách pokračoval i ve svém působišti ve Videmu. V roce 1896 a opět roku 1902 byl zvolen poslancem Štýrského zemského sněmu. Byl členem jeho finančního výboru. Podílel se na zákonech o zemědělském družstevnictví a zasadil se o výstavbu několika železničních tratí, silnic a slovinských škol. V letech 1899–1903 se spolu s ostatními slovinskými poslanci na práci sněmu fakticky nepodílel, na protest proti nerespektování národnostních práv Slovinců ve štýrském školství.[1]

Ve volbách roku 1897 byl zvolen poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor) za všeobecnou kurii ve Štýrsku, 4. volební obvod: Celje, Slovenske Konjice atd. Za týž obvod uspěl i ve volbách roku 1901. V parlamentu setrval do své smrti roku 1905, pak ho na poslaneckém křeslě nahradil Anton Korošec.[2] K roku 1897 se profesně uvádí jako farář.[3] Před nástupem na Říšskou radu se deklaroval jako budoucí člen poslaneckého klubu jihoslovanských poslanců. Po zvolení ovšem usedl do frakce Slovanský křesťansko národní svaz. Podporoval spolupráci slovinských a chorvatských poslanců, což se v roce 1902 realizovalo v podobě společného poslaneckého klubu. Byl členem parlamentního sociálního výboru, po roce 1901 i zemědělského výboru. I na Říšské radě se vyslovoval pro podporu slovinského školství a přimlouval se za zřízení slovinské univerzity.[1]