Josef Uher

Narodil se jako nejstarší syn v rodině chudého domkáře - tkalce. Jediným rodinným majetkem byla kráva, kterou Josef chodil pást; doma též vypomáhal s prací otci. Od roku 1893 chodil pěšky do měšťanky v Tišnově. Po ukončení školy se rozhodl stát se učitelem, aby mohl uniknout z neradostných domácích poměrů. Byl přijat na Učitelský ústav v Brně. Hudbě jej tu učil Leoš Janáček, literaturu bratři Mrštíkové, výtvarnou tvorbu Max Švabinský. Během studií trpěl hladem a nedostatkem, i když si přivydělával básničkami posílaných do moravských časopisů. Po studiích, v jeho 19 letech, se u něj při vojenském cvičení poprvé projevily první příznaky tuberkulózy, chrlení krve. Začal učit na různých místech Brněnska, v říjnu 1900 Židenice, 1901-1903 Babice u Rosic, 1903 Ostrovačice, 1904 Padochov u Oslavan, 1905 Vranov u Brna. Pak onemocněl, na vlastní žádost byl dán na roční dočasný odpočinek. Byl živ jen z honorářů a malé státní podpory. Předčasně ve svých 28 letech, i přes snahu se léčit, zemřel[3]. Pochován je v Brně. Nestačil tak rozvinout své nadání, které se projevilo v povídkové tvorbě. Povídky o vyděděncích společnosti byly ovlivněny steskem nad životem zmařeným chorobou a bídou (později nazváno tzv. bosáckou literaturou).[4]

Rodný dům v Borači

• Na rodném domku v obci Borač je vzpomínková plaketa od sochaře Macha[5]

• Stín (1901)
• Kapitoly o lidech kočovných (1906)
• Má cesta (1907)
• Dětství a jiné povídky (1909), vydáno posmrtně
• Bratránkové – zůstalo v rukopise