Josef Smrtka

Pocházel z obchodnické rodiny. Vyučil se zámečníkem, chodil na průmyslovou školu ve Vídni a krátce pracoval jako strojvedoucí. Ve věku 20 let začal studovat na učitelském ústavu v Kutné Hoře. Zde začal poprvé literárně tvořit, vydával studentský časopis. Po dostudování nastoupil v roce 1882 do školy v Malé Čermné. Angažoval se v učitelských spolcích. Po třech letech byl přeložen do Rychnova nad Kněžnou. Krátce učil v Častolovicích a Javornici. Nejdéle pak vytrval jako učitel ve Velké Čermné. Byl i pedagogickým teoretikem a rozvíjel nové metody výuky. Publikoval studie v profesních časopisech jako Paedagogium, Posel z Budče, Komenský, Česká škola, Pedagogické rozhledy a Učitelské noviny. Mimo jiné zde inicioval polemiku o nevhodnosti označení podučitel. Toto profesní označení bylo pak skutečně zrušeno. Smrtka také navrhl zavést nový název učebního předmětu - prvouka, která ale znamenala výuku mateřského jazyka pomocí seznamování se s věcmi a jevy, které obklopují žáky. Začal taky roku 1897 vydávat nový časopis Škola našeho venkova (redigoval ho od roku 1897 až do roku 1919[5]). Zde se soustřeďoval na zlepšení stavu venkovských škol. Byl funkcionářem Zemského ústředního spolku učitelských jednot v Čechách.[2] Tuto funkci zastával po řadu let. Kromě toho byl předsedou Sdružení učitelstva národních škol.[5]

Koncem 19. století se angažoval v České straně radikálně pokrokové. Spolupodílel se na formulování jejího programu v oblasti školství. Později přešel do agrární strany. V dubnu 1918 vyzval ve veřejném manifestu české učitele, aby se začali více politicky angažovat a vstoupili do politických stran.[2]

Od roku 1918 zasedal v Revolučním národním shromáždění.[6] Byl profesí řídící učitel.[7] V parlamentních volbách v roce 1920 získal za agrárníky senátorské křeslo v Národním shromáždění. V senátu setrval do roku 1925.[8] Jako člen parlamentu se zasloužil o přijetí paritního zákona, o zřízení učitelské záložny Vzájemné pomoci, Studentského útulku a dalších hospodářských organizací učitelského stavu.[5]

Dále se angažoval v pedagogické osvětě a vydával ještě několik let časopis Škola našeho venkova.[2] Zemřel v srpnu 1935. Přesné datum smrti ve zdrojích kolísá (uváděn je i 14. srpen[2]), ale podle dobového tisku k úmrtí došlo 13. srpna o půl páté ráno. Zemřel ve svém bytě v Praze-Břevnově.[5][9]