Josef Kordík

Po textilní průmyslovce pokračoval ve studiu na textilní fakultě v Liberci, ale odešel z ní. V létě roku 1969 totiž na koupališti při četbě knihy o historii církve zaslechl hlas, který mu říkal: Budeš farářem. „Dál to bylo naprosto jasný,“ říká Kordík.[1]

Vystudoval teologii, kněžské svěcení přijal v roce 1975. Svoji kněžskou službu začal jako kaplan v Bílině. Dával otevřeně najevo své kritické názory na komunistický režim a odmítl vstoupit do jím spravované církevní organizace Pacem in Terris. Po dvou letech tak byl poslán tehdejším kapitulním vikářem Hendrichem do vsi Libčeves v Sudetech. „Působilo to tam zoufale, v lidech přežíval pocit, že se Němci jednou vrátěj, takže nikdo nic neopravoval... Když se rozbilo v nějaké chalupě okno, dali místo něj igelit,“ vzpomíná Kordík.[1] Do kostela zde téměř nikdo nechodil, Kordík se tedy věnoval svépomocným opravám chátrajících kostelů, bez pomoci jiných například pokryl šindelem střechu na věži libčeveského kostela. Na starosti měl i další kostely, např. v Kozlech.[2] Poslouchal a přepisoval vysílání rádia Svobodná Evropa, a získal tak informace o politických procesech. K některým soudům se vydal a seznámil se při nich s chartisty. Rozšiřoval samizdat, sám zažil první výslech vedený Státní bezpečností.

Po krátké době sám Chartu 77 podepsal, jeho podpis byl uveřejněn 10. října 1978. Jeho fara v Libčevsi se stala výletním místem undergroundu.[1] Po velkém tlaku okresního a krajského tajemníka a sledování StB přišel 1. března 1981 o státní souhlas. Po tomto rozhodnutí však sloužil ještě několik bohoslužeb, kvůli čemuž byl navíc obviněn z porušování církevního zákona. V procesu se hájil sám, dopisem se ho zastal i kardinál Tomášek. Po odvolání mu byl trest snížen na půl roku podmíněně.[1]

V duchovní správě ale působit nesměl, začal pracovat jako dělník v pražské továrně Bytové tvorby. Na pracovišti měl svého osobního agenta.[2] Chtěl pracovat samostatně, a proto se v té době vyučil uměleckým truhlářem.[1]

Po roce 1989 nastoupil opět do kněžské služby, stal se farářem v Železnici. Později začal pracovat také jako vězeňský kaplan ve valdické věznici. „Pochopil jsem, že mě prozřetelnost připravovala na můj hlavní životní úkol – být vězeňským farářem,“ říká Kordík.[1]

Ve svém volném čase je Kordík často poutníkem - absolvoval například tři tisíce kilometrů dlouhou pouť z Železnice do španělského poutního města Santiago de Compostela nebo přes 1 000 kilometrů dlouhou cestu do Říma.[2]

• Kniha, která by nemusela být
• Terezie Dubinová - Kniha, která může být: Svoboda jít s Bohem. Rozhovory s Josefem Kordíkem.