Josef Helikar

Josef Helikar v 90. letech 20. století

Narodil se v Solci u Turnova, kde chodil později do měšťanské školy. Po gymnáziu šel studovat teologii do Litoměřic. Koncem II. světové války, před ukončením studia, byl totálně nasazen a kopal zákopy pro německou armádu. Z totálního nasazení se mu podařilo utéci a ukrýval se doma do konce války.

Na kněze byl vysvěcen 8. dubna 1950 v Litoměřicích. V letech 1950 – 1954 byl kaplanem v Teplicích v Čechách.

Dne 21. května 1954 byl zatčen a uvězněn komunistickým totalitním režimem. Jednalo se o souvislost se zatčením kardinála Štěpána Trochty, který Helikarovi svěřil nějaký dopis. Vězněn byl nejdříve v Litoměřicích, souzen v Praze. Poté byl umístěn do pankrácké věznice a nakonec na Mírově. Z výkonu trestu byl propuštěn 21. listopadu 1959 z Nápravně pracovního tábora č. 1 Mírov.

V době svého věznění od roku 1954, ale i po propuštění do roku 1966 byl zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské služby. V letech 1966 – 1974 byl vikaristou u katedrály v Litoměřicích. Dále pak v letech 1974 – 1982 administrátorem v litoměřickém kostele Všech svatých. Od roku 1982 do roku 1998 byl farářem (administrátorem) katedrály v Litoměřicích. Po pádu totalitního režimu působil ve funkcích sekretáře ordinariátu, kancléře a notáře kurie litoměřického biskupství. Jako sekretář biskupské konzistoře byl 4. listopadu 1968 za svou dosavadní práci odměněn veřejnou pochvalou ordináře a právem synodalií (lat. ius synodalium) a expositoria (lat. expositorium canonicale).[1] Byl jmenován kanovníkem-děkanem kapituly sv. Štěpána.

Od 1. února 1969 byl jmenován, na základě státního souhlasu ze dne 29. ledna 1969, kancléřem biskupské konzistoře.[2]

Když biskup litoměřické diecéze Štěpán Trochta, ve smyslu Motu proprio papeže Pavla VI. Ecclesiae Sanctae z 6. srpna 1966 a dekretů II. vatikánského koncilu, zřídil dne 28. března 1969 Diecézní kněžskou radu, jmenoval do ní také Josefa Helikara.[3]

V roce 1998 byl jmenován papežským prelátem. Ke konci 90. let 20. století trpěl těžkou cukrovkou s komplikacemi v dolních končetinách a zhoršil se mu zrak tak, že texty při pohoslužbách četl se silnou lupou. Prodělal také infarkt. Zemřel 15. července 2000 v Litoměřicích. Pochován byl do kanovnické hrobky na litoměřickém hřbitově.

Helikar byl člověk velmi vzdělaný, vyznal se dobře v literatuře a v poezii, hlavně v české. Své postoje odporu vůči totalitě demonstroval mnoha přátelstvími se spisovateli a básníky. Ve vězení se setkal se spisovatelem Janem Zahradníčkem, jehož poezii znal do detailu, včetně básní, které citoval zpaměti. Díky Helikarovi a dalším se podařilo dílo Jana Zahradníčka z ústní formy převést později do textové formy.

Přátelil se s Jaroslavem Seifertem i Františkem Nepilem. Oba tyto spisovatele navštěvoval. K jeho přátelům patřil i Václav Renč, jehož znal z vězení. Ve svých kázáních často citoval úryvky básní, které nesouzněly s totalitou. To neunikalo pozornosti StB.

Ve vězení byl zapojen do procesu tzv. podzemní univerzity, kdy vzdělaní spoluvězni vyučovali ostatní ve svých oborech.

Spolupracoval v odborné komisi na překladech liturgických textů, vydaných po II. vatikánském koncilu, z latinského jazyka do češtiny. Prováděl v duchu nových pokoncilních předpisů úpravy liturgických prostorů kostelů a kaplí v litoměřické diecézi i mimo ni.