Josef Hečko

Členem KSČ byl od roku 1932. Ve 30. letech 20. století bojoval jako člen Interbrigád ve španělské občanské válce. Byl zde raněn a vrátil se do Československa. Za druhé světové války působil nejprve v domácím (Ostravsko) a od roku 1939 v zahraničním komunistickém odboji v Sovětském svazu. Jako člen paradesantní brigády se na konci války zapojil do Slovenského národního povstání. Od roku 1949 se podílel na budování Československé armády (nejdřív náčelník politické správy a pak náčelník kádrové správy MNO), v níž dosáhl hodnosti generálporučíka. V roce 1954 ho armáda vyslala do Koreje jako člena československé delegace pro dohled nad dodržováním příměří. Po roce 1945 byl také pověřen funkcí vedoucího tajemníka Okresního výboru KSČ v Českém Těšíně, později i předsedou Okresního národního výboru. Byl mu udělen Řád Vítězného února, Řád práce, Řád rudé hvězdy, Řád rudé zástavy, Řád republiky a další vojenská vyznamenání.[2][3]

Na II. sjezdu Svazarmu v červnu 1961 byl zvolen předsedou této organizace. Ve funkci byl potvrzen i na III. sjezdu v březnu 1966 a setrval v ní do roku 1968, kdy odešel do penze.[4][3] 12. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. 13. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil.[5]

Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Severomoravský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.[6][7]

K roku 1968 se profesně uvádí jako důchodce z obvodu Český Těšín.[8]

Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Český Těšín), kde setrval do své smrti v listopadu 1969.[9] V oficiální posmrtné vzpomínce na zasedání Federálního shromáždění se jeho názory popisují následovně: „byl oddán myšlenkám marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu a byl upřímným přítelem Sovětského svazu, což prokázal nejenom celým svým životem, ale v minulém roce v boji proti kontrarevoluci“.[2]