Josef Fanta (voják)

Josef Fanta se narodil 31. srpna 1894 v Křešíně v dnešním pelhřimovském okrese. Mezi lety 1904 a 1907 se učil v měšťanské škole ve Vlašimi, mezi lety 1908 a 1911 pak obchodníkem v Praze. Do vojenské služby byl povolán 26. října 1914 k zeměbraneckému pluku a výcvik prodělal v Čáslavi. V březnu 1915 byl odvelen na ruskou frontu, kde již na konci téhož měsíce padl do zajetí u Svidníku. 1. dubna 1917 vstoupil do Československých legií a v květnu téhož roku nastoupil k výcviku u Bobrujsku. Zúčastnil se bitvy u Zborova, při obraně Transsibiřské magistrály mimo jiné velel granátníkům na obrněném vlaku Orlík. V roce 1919 absolvoval důstojnickou školu a získal hodnost podporučíka. Po absolvování celé Sibiřské anabáze na lodi Edelyn odplul z Vladivostoku a do Československa dorazil v srpnu 1920.

Po příjezdu do vlasti byl Josef Fanta povýšen na poručíka a nastoupil do služby k pěšímu pluku v Brně. Od roku 1922 působil u hraničářského praporu v Českých Velenicích, a poté již jako kapitán ve Vimperku. V srpnu 1924 se vrátil do Brna. Zde si doplnil vzdělání, složil maturitu a povýšil postupně do hodnosti majora. V roce 1935 byl převelen k pěšímu pluku do Bratislavy na pozici zástupce velitele praporu. 18. 12. 1936 byl jmenován velitelem praporu Stráže obrany státu Bratislava a zároveň vojensko-technickým referentem u hlavního okresního politického úřadu tamtéž. Za službu u SOS si vysloužil kladná hodnocení a v roce 1937 byl povýšen na podplukovníka. Po vzniku Slovenského státu byl v roce 1939 dán jeho vládou k dispozici pražskému ministerstvu národní obrany.

Po vzniku protektorátu pracoval Josef Fanta u Zemského úřadu pro válečné poškozence v Brně. Navázal kontakt s Obranou národa, ale záhy jej díky rozsáhlému zatýkání zase ztratil. 6. ledna 1941 byl zatčen Gestapem i on a vězněn nejprve na Kounicových kolejích a později na Pankráci. Pro nedostatek důkazů byl nakonec propuštěn, byl ale sledován. Proto se odstěhoval do Práchňan a živil se jako malorolník. V dubnu 1945 organizoval na Ledečsku rotu Národní stráže, se kterou internoval Němce a přehrazoval ústupové komunikace Wehrmachtu záseky čímž umožňoval jejich dostižení Rudou armádou. Poté prováděl čištění lesů od nepřítele a podpořil partyzánskou skupinu Lukavec v bojích u Jedliny.[1]

Ještě před koncem května 1945 opět vstoupil do činné vojenské služby. Velel praporu středoškoláků, posléze byl odeslán na Slovensko, kde se v roce 1946 účastnil zajišťování východních hranic proti pronikání Banderovců. Poté sloužil v Brně jako zpravodajský důstojník a zatímní velitel pěšího praporu v Uherském Hradišti. Po Únoru 1948 vstoupil do KSČ a byl povýšen na plukovníka. Jeho syn Lubor Fanta se v roce 1950 neúspěšně pokusil opustit republiku což pro Josefa Fantu znamenalo přeložení do výslužby. V roce 1953 mu byl z politických důvodů razantně snížen důchod, po odvolání mu byl vrácen a v roce 1990 byl Josef Fanta rehabilitován. V roce 1994 byl jako jeden z posledních žijících legionářů zachycen v dokumentu Zač jsme bojovali.[2] Zemřel v Brně v roce 1995.

• Radan Lášek – Velitelé praporů SOS (Radan Lášek – Codyprint, Praha 2009, ISBN 978-80-903892-0-5)

• Karta legionáře Josefa Fanty na stránkách Legie 100