Jonny spielt auf

Ještě jako kluk dostal Krenek na Vánoce obrázkovou knihu o největších technologických divech s vyobrazením obří lokomotivy, která vedla vlaky na jedné z velkých amerických železnic. Objevy techniky a civilizačního rozvoje jej velmi zajímaly. Mrakodrapy, filmový průmysl, auta, vlaky, telefon, to všechno byly znaky nové doby, která přicházela z Ameriky, a v jeho opeře se objevují. Vlak jako symbol prostředku, kterým se dá uniknout do země svobody. Film, který dal opeře strukturu rychle se střídajících scén. Umístění velké části děje do Paříže má svůj základ v jeho pařížském pobytu v prosinci 1924, kdy poznal svobodomyslnou a uměleckou mentalitu velkoměsta, která na něj velmi zapůsobila. S jazzem se seznámil v Berlíně, kde studoval od roku 1920 Hochschule für Musik a jeho tehdejší známí mu obstarávali notové záznamy i nahrávky. V mnoha městech Evropy měla tehdy turné americká jazzová revue Chocolate Kiddis. Ve Frankfurtu její představení viděl i Krenek. Tato mimořádně úspěšná revue poskytla Evropě první seznámení se zvukem skutečné jazzové kapely a Krenkovi inspirační zdroj pro jeho operu s afroamerickým jazzovým muzikantem.[1]

V roce 1925 se Ernst Krenek stal hudebním poradcem generálního intendanta Státních divadel v Kasselu a Wiesbadenu Paula Bekkera. Komponoval scénické hudby, korepetoval se zpěváky, psal stati do programových sešitů a občas dirigoval hudbu za scénou. Osobně tak poznal zákonitosti moderního jeviště. Na podzim téhož roku začal psát libreto k Jonnymu. Jak bylo v té době zvykem, na textu libreta a na jeho zhudebnění pracoval současně, aby mohl obojí v procesu vzniku díla podle potřeby měnit a upravovat. Definitivní tvar dostal text až po dokončení hudební složky. V červnu 1926 partituru dopsal. Projevil o ni ihned zájem ředitel hamburské opery, ale pak dílo odmítl. Díla se ujala opera v Lipsku, která v té době patřila k předním operním domům v Německu. Premiéra se konala 10.2.1927.[2]

Krenkova opera je prototypem umělecké svobody výmarských dvacátých let a velké rozmanitosti uměleckých směrů. Kombinuje jazzovou hudbu s prvky romantismu (v Maxově/Anitině písni připomíná Schuberta) a neoklasicistního stylu Stravinského, pařížské Šestky a Busoniho. Je zde také vliv Pucciniho a nových forem moderních hudebních stylů, které vytvářejí kontrast Starého a Nového světa. "V hudbě k této opeře jsem se vrátil k tonalitě, k pucciniovské kantiléně, a celek jsem okořeníl jazzovými přisadami, k čemuž mě opravňovala Jonnyho profese"...řekl Krenek (Self-Analysis). Namísto idiomů skutečného amerického jazzu vyšel Krenek z toho, jak pojmu jazz rozuměla tehdejší Evropa. Jsou zde rytmické modely tanců typických pro jazz (foxtrot, tango, shimmy), nástroje jako saxofon, banjo, sada bicích včetně gongu, ozvučných dřívek, pístové píšťaly, kastaněty, tamburiny, xylofon, zvonkohra nebo flexaton. Harmonie obsahuje smíšené tercie a septimy, jsou zde synkopy a tečkované osminy a šestnáctiny, hrané přesně podle notového zápisu. Nikoli tedy jako v autentickém jazzu, kde jsou nástupy o zlomek vteřiny před dobou nebo po ní.[3]

Jonny je afroamerický jazzový všestranný muzikant, prototyp bezstarostného nespoutaného umělce Nového světa. Jeho hudební charakterizace je založena na tanečních a jazzových idiomech, které prolínají celou operou a reprezentují Jonnyho rasu a národnost. Jeho sólo ve 3. scéně Auf Wiedersehen, Good bye, my dear je jednoduchá melodie v e-moll s doprovodem banja, která napodobuje mistrelské písně. Krenek přímo cituje z populární mistrelské písně Stephena Collinse Fostera. Zazní nejprve v 6. scéně jako Triumphlied, když se Jonny chlubí ukradenými houslemi, a pak na začátku 8. scény, když Jonny zpívá o svém domově v Alabamě a o Swanee River. Zde je citace Fosterovy melodie doslovná. Nejdůležitějším hudebním číslem spojeným s Jonnym je ve 3. scéně píseň, ve které se Jonny loučí se svou láskou Yvonnou. Je to bluesová melodie "Leb wohl, mein Schatz", založená na sestupném kvartovém motivu. Stala se i hitem o stejné popularitě jako songy (písně) broadwayských a westendských muzikálů. Stejný kvartový motiv se objevuje na samém začátku opery v 1. obraze, který na scénu uvádí ledovec. V mnoha variacích pak prochází celým dílem až do velkolepého finále.

Skladatel Max je ústřední postavou celého díla. Je to reprezentant romantického až sentimentálního rozervaného umělce Starého světa, který prožívá tvůrči krizi a hledá útočiště v liduprázdné samotě, na ledovci. Hlas ledovce – velmi sugestivní zpěv ženského sboru za doprovodu celesty – jej však odmítá a nařizuje mu vrátit se do světa živých. Maxovým definitivním vykoupením je Anitin zpěv jeho árie "Als ich damals am Strand des Meeres stand", který se rozléhá z rozhlasového přijímače v hotelu až k ledovci. Hudebně i slovně plně vyjadřuje Maxův charakter. Když se Anita ve 3. scéně vrací v Paříži z úspěšného představení, přímo cituje z této písně i když harmonicky pozměněně a rytmicky zpomaleně. Osobní splynutí Maxe s ledovcem vyjadřují oba motivy ledovce. Prvním jsou úvodní akordy opery, druhým následující melodie, kterou hrají flétna, klarinet a fagot, a pak ji opakuje hoboj. Tato melodie se objevuje na různých místech opery ve spojení s Maxem. Poprvé hned ve druhé frázi jeho vstupního zpěvu "Deinen Gletscher sendest du mir entgegen". Spojení obou motivů je nejzřetelnější v 7. scéně, když hlas ledovce nařizuje Maxovi žít.

Anita je odvážnou moderní ženou 20. let dvacátého století. Možná je to ale jen lehkomyslná, obdivem zhýčkaná operní diva. Nicméně i ona, stejně jako Max, hledá své "já". Její árie zaznívá již ve 2. scéně, kdy ji zpívá za Maxova klavírního doprovodu. Po opětovném shledání s Maxem v Alpách zpívá dvě ariety, které dokládají, že ona sama sebe v Paříži našla a svou nalezenou "Weisheit" předává Maxovi. Obě ariety "Weil du den Sinn deines Lebens auser dir suchst" a "In jedem Augenblick du selbst sein" představují totéž klíčové poselství o úsilí i významu dosáhnout sebeuvědomění a nalézt své "já". Obě ariety hudebně navazují na pozdně romantický styl typu Strausova Růžového kavalíra.

V závěru opery zpívají všechny postavy melodii Triumphlied, která nenechá nikoho na pochybách, že je to Jonnyho verze svobody, která vítězí a kterou společnost přijala za svou. Dominace Jonnyho jazzu odráží měnící se evropskou společnost mezi světovými válkami.[4]

Pražská premiéra opery

Opera měla premiéru v městském divadle v Lipsku 10. února 1927. Obrovský úspěch v Německu, kde jen v první sezóně byla na různých scénách reprízována 421krát, zajistila Krenka finančně natolik, že se mohl věnovat výhradně skládání. Opera byla uvedena na 42 různých scénách po celém světě. Objevila se v Praze, ve Vídni, 21. června 1928 v pařížském Théâtre des Champs-Elysées a v Metropolitní opeře v New Yorku (19. ledna 1929), kde ji provedli Arthur Bodansky, Florence Easton, Fleischer, Kirchoff, Michael Bohnen a Friedrich Schorr. Libretto bylo přeloženo do 14 jazyků. Zároveň to byla první opera provedená švýcarským tenoristou Huguesem Cuenodem.

V Praze měla premiéru v Novém německém divadle 16. června 1927 (německy). Recenzenti se shodli na tom, že představení mělo výjimečnou úroveň včetně hudebního nastudování Alexandrem Zemlinským a výkonu všech pěvců. Režie byla od Louise Labera a scéna od Leopolda Kotulana. V Brně byla úspěšně předvedena 22.12.1927 v českém překladu pod taktovkou Františka Neumanna a v režii Oty Zítka.

Na premiéru ve Vídni se Krenek velmi těšil. Bylo to poprvé co měla jeho hudba zaznít v jeho rodišti. Konala se 31.12.1927 a u obecenstva i kritiky se setkala s obrovským ohlasem. Promítla se i do nedivadelní sféry. Továrna na tabák v Linci uvedla v roce 1928 na trh lehké a cenově přístupné cigarety Jonny.

Po vzestupu nacismu se však v letech 1927–1928 opera setkala s odporem ze strany sympatizantů nacismu ve Vídni, a podobné protesty se odehrály o několik let později také v Mnichově. Poté, co se nacionální socialisté dostali v Německu k moci, opera byla zakázána.[5] V roce 1938 při festivalu Entartete Musik v Düsseldorfu operu odsoudil organizátor Hans Severus Ziegler jako archetyp výmarské dekadence.[6] Po druhé světové válce už na svou slávu v éře Výmarské republiky nenavázala. Do Prahy se však po jednadevadesáti letech vrátila v nastudování Státní opery. Premiéry se konaly 24. a 26.1.2019 v Národním divadle.

• Decca 436 631-2: Alessandra Marc, Krister St. Hill, Michael Kraus, Maria Posselt, Andreas Korn, Gunar Kaltofen, Roald Reinecke, Dieter Scholz; orchestra Gewandhausu Lipsko; Lothar Zagrosek, dirigent[7]
• Vanguard Classics: Lucia Popp, Gerd Feldhoff, Thomas Stewart, Leo Heppe, Evelyn Lear; Orchestr Wiener Staatsoper; Heinrich Hollreiser, dirigent