Jokosuka D4Y

Podkladem pro vývoj nového typu střemhlavého bombardéru se stal Heinkel He 118 V4 (DX He1), ovšem tento letoun se při zkouškách v Japonsku rozpadl a licenční výroba byla zamítnuta. Japonci se však vydali vlastní cestou a začali na podkladě německého stroje konstruovat svoje vlastní prototypy. První z nich vzlétl v prosinci roku 1940 poháněný německým řadovým motorem Daimler-Benz DB 600. Další čtyři prototypy s motory DB 600G, lišící se pouze v detailech, následovaly v roce 1941. Pevnou hlavňovou výzbroj tvořila dvojice kulometů typ 97 ráže 7,7 mm, uložená v trupu před kabinou, a jeden pohyblivý kulomet typ 1 ráže 7,92 mm v zadní kabině. Nosnost pum činila 560 kg na krátkou vzdálenost.

Jokosuka D4Y, Chino, Kalifornie

Sériovou výrobou byla pověřena firma Aiči, ovšem pro nálety se stroje zatím nehodily. Byly modifikovány jako palubní průzkumné D4Y1-C bez možnosti nést pumy s leteckou kamerou K-8 a vyráběly se v omezeném počtu. Za pohonnou jednotku byl zvolen invertní dvanáctiválcový, kapalinou chlazený řadový motor Aiči AE1A Acuta 12 s výkonem 895 kW při vzletu. 1. námořní letecký technický arzenál v Jokosuce, kterému byla zakázka svěřena, neměl v této době volné výrobní kapacity, proto byly D4Y1-C po dvanácti kusech ověřovací série stavěny v továrně Aiči Tokei Denki K.K. v Eitoku.

Teprve v březnu roku 1943 se začal vyrábět D4Y1 Model 11 se zesílenými nosníky křídla a upravenými brzdícími štíty, který byl určený k původnímu účelu - ke střemhlavému bombardování. V dubnu 1944 začal typ D4Y produkovat rovněž 11. námořní letecký arzenál s výrobním závodem v Hiró, který dodal celkem 215 letounů D4Y různých subverzí.

Verze s úchytem pro katapult z léta roku 1944 nesla označení D4Y1 Kai. Od roku 1944 došlo k zrychlení výroby, přičemž byla vyráběna zdokonalená verze D4Y2 Model 12 s motorem AE1P Acuta 32 o výkonu 1044 kW. Postupně docházelo k dalším modernizacím. Letouny této verze vybavené obranným kulometem ráže 13 mm byly značeny D4Y2a model 12A, subverze vybavené závěsy pro katapult pak model 22 a model 22A. Z výroby nadále vycházely rovněž průzkumné verze, jejichž dolet byl obvykle zvyšován instalací dvou přídavných nádrží, s označením D4Y2-C model 12 a D4Y2-Ca model 12A.

Mezi letouny vyráběnými u 11. námořního leteckého arzenálu se objevily také noční stíhací D4Y2-S. Upravené standardní stroje byly zbaveny zařízení pro provoz na letadlových lodích a bombardování, avšak vybavené jedním kanónem typ 99 model 2 ráže 20 mm v zadní části trupu, tzv. Schräge Musik. Tyto málo efektivní letouny byly nasazeny proti nízkolétajícím B-29.

Palubní deska D4Y4 Suisei

Přesto, že se jinak jednalo o výkonné stroje, provázely je časté závady motorů, slabinou byla i jejich nedostatečná pasivní ochrana (absence pancéřování a samosvorných nádrží). Verze D4Y3 s prototypem z května 1944, měla již instalován nový, dvouhvězdicový čtrnáctiválcový vzduchem chlazený motor Micubiši MK8P Kinsei 62 s výkonem 1 163 kW, který již nebyl tak chronicky poruchový, jako předešlé typy. Od července 1944 byl zahájen pozvolný přechod z výroby D4Y2 na D4Y3 a od září již z výrobních linek sjížděla pouze verze s hvězdicovým motorem, dodávaná ve dvou subverzích jako D4Y3 model 33 a D4Y3a model 33A. Druhá z nich byla vyzbrojena 13 mm kulometem typ 2 v zadní kabině.

Od února roku 1945 se začaly v Eitoku vyrábět sebevražedné letouny D4Y4 Model 43, které byly pouze jednomístné a které měly 800 kg bombu polozapuštěnou do trupu. Pro zrychlení náletu na cíl byly opatřeny ještě navíc raketovými motory. Celková výroba této varianty dosáhla 296 kusů.

Jokosuka D4Y3 (Model 33) testovaný Američany po válce

Stroje D4Y byly užívány jako střemhlavé bombardéry na palubách letadlových lodích i z pozemních základen. Nahradily tak zastaralé Aiči D3A.

Poprvé měly D4Y zasáhnout při bitvě u Midway. Na letadlovou loď Sórjú měly být přiřazeny dva předsériové exempláře průzkumné varianty experimentálního palubního bombardéru model 13, později označované D4Y1-C. Jeden z nich byl ale ztracen buďto krátce před vyplutím a nebo během plavby k Midway.[1] V 8:32 (krátce po náletu B-17 z Midwaye) 4. června 1942 vyslala Sórjú jednu Suisei BII-201 na průzkum.[2] Stroj pilotoval četař (一等飛行兵曹 ittó hikó heisó) Masatada Iida a na sedadle radisty seděl praporčík (飛行兵曹長 hikó heisóčó) Isamu Kondó.[3] Ti v 11:10 objevili americkou TF 16. Kvůli nefunkční vysílačce ale zprávu o kontaktu nikdo nezachytil. Když se Iida vrátil, našel Sórjú v plamenech a proto přistál po 13:30 na Hirjú.[4] Stroj šel později ke dnu spolu s lodí.

D4Y během II. světové války operovaly z celkem jedenácti letadlových lodí: Čijoda, Čitose, Džunjó, Hijó, Sórjú, Šinjó, Šókaku, Taijó, Unrjú, Unjó a Zuikaku. Z pozemních útvarů byly v největší míře užívány 121., 131., 503., 601., 634., 654. a 721. Kókútai společně s Jokosuka Kókútai a Kókútai Jihozápadních ostrovů.

Poslední akcí D4Y byla neúspěšná sebevražedná mise na Okinawu, uskutečněná 15. srpna 1945 pod velením viceadmirála Matome Ugakiho.

Údaje platí pro D4Y1[5]

• Typ: jednomotorový palubní střemhlavý bombardovací, průzkumný a noční stíhací letoun.
• Motorová jednotka: D4Y1: Aiči AE1A Acuta 12 s výkonem 895 kW, D4Y2: Aiči AE1P Acuta 32 s výkonem 1044 kW, D4Y3, D4Y4: Micubiši MK8P Kinsei 62 s 1163 kW
• Výzbroj: 2x kulomet typ 97 ráže 7,7 mm, 1x obranný pohyblivý kulomet typ 2 ráže 13 mm, jedna puma až do hmotnosti 500 kg v pumovnici, dvě pumy po 30 kg pod křídly
• Rozpětí: 11,50 m
• Délka: 10,22 m
• Výška: 3,63 m
• Nosná plocha: 23,60 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2440 kg
• Vzletová hmotnost: 3650 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 4250 kg
• Max. rychlost ve výšce 4750 m: 552 km/h
• Přistávací rychlost: 140 km/h
• Výstup do 3000 m: 5,14 min
• Dostup: 9900 m
• Dolet: 1574 km