John Schlesinger

Narodil se v Londýně roku 1926 do rodiny židovského pediatra.[2][4] Otec také hrál na violoncello, matka na housle a John se učil hře na klavír.[5][6] V 11 letech dostal svou první 9,5mm kameru.[2] Studoval pak na škole v Uppinghamu.[4] V roce 1944, po dosažení 18 let, narukoval do armády, ze zdravotních důvodů se však dostal k jednotce Combined Services Entertainment, zábavní a umělecké armádní složky,[2] s níž bavil vojáky kouzelnickými kousky.[5]

Během následných studií anglické literatury na oxfordské Balliol College (1947–1950[4]) účinkoval ve studentském divadle,[5][1] na což navázal rolemi ve filmech jako Oh, Rosalinda (1955), Bitva u La Plata (1956) či Bratři mezi paragrafy (1957).[1] Objevil se také v epizodních rolích seriálů The Adventures of Robin Hood (1956–1957) či Ivanhoe (1958).[4][6] Právě vlastní herecké zkušenosti údajně měli napomoci k jeho skvělému vedení herců z pozice režiséra.[5]

Už za studií také natáčel amatérské filmy, z nichž prvním režijním počinem byl Horror z roku 1946.[1] S Alanem Cookem spolupracoval na dalších snímcích jako Black Legend (1948) či The Starfish (1950).[4]

Kromě epizodních hereckých rolí pak začínal u filmu jako režisér dokumentů BBC.[3] Smlouvu s televizí podepsal v roce 1957 a v příštích třech letech točil dokumenty z uměleckého cyklu Monitor.[1][6]

Edgar Anstey z British Transport Films ho poté oslovil s nabídkou filmu pro jeho společnost. Stalo se jím Nádraží (1961), asi půlhodinový dokument zachycující 24hodinové každodenní drama na londýnské stanici Waterloo.[1][4] Snímek byl oceněn Zlatým lvem na filmovém festivalu v Benátkách i cenou Britské akademie.[2]

Zaujal také italského producenta Josepha Janniho, který režisérovi zadal pár reklam a pak i první hraný film Takové milování (1962).[1] Šlo o zdařilou adaptaci knihy Stana Barstowa[2] s první velkou příležitostí pro Alana Batese v hlavní roli,[4] která Schlesingerovi vynesla na berlínském festivalu Zlatého medvěda za nejlepší film.[1]

Po úspěchu hraného debutu natočil Schlesinger pro Janniho další trojici filmů Billy lhář (1963), Drahoušek (1965) a Daleko od hlučícího davu (1967).[4] Billyho lháře napsali stejní tvůrci jako Takové milování – Keith Waterhouse a Willis Hall.[4] Šlo o směsici poněkud přisprostlé komedie a dramatu s Tomem Courtenayem v roli pomocníka v pohřebním ústavu s dosti extravagantními fantaziemi.[2][1] Snímek se nestal žádným komerčním hitem,[1] dal však vyniknout také Julii Christie v roli volnomyšlenkářské dívky Liz, která byla spolu s představitelem titulní role nominována na cenu BAFTA.[7]

Ještě většího úspěchu pak Julie Christie dosáhla v Schlesingerově následujícím Drahouškovi, když obdržela Oscara za nejlepší ženský výkon v hlavní roli modelky stoupající po společenském žebříčku.[1][8] Jeden z jeho nejvíc vychvalovaných i kritizovaných snímků,[1] v němž Julii Christie sekundovali Dirk Bogarde a Laurence Harvey, mu vynesl ocenění newyorských kritiků (NYFCC) za nejlepší film i režii,[1][5] nominaci na Oscara v obou těchto kategoriích,[1] nominaci na Zlatý glóbus za režii (a jeho výhru v kategorii nejlepšího anglicky mluveného zahraničního filmu) i nominaci na cenu BAFTA za nejlepší film.[9]

Následující film Daleko od hlučícího davu představoval – po předchozích černobílých snímcích – velkorozpočtovou barevnou adaptaci knihy Thomase Hardyho z roku 1874.[4][10] Opět v něm dostala hereckou příležitost Julie Christie, jakož i Alan Bates a nově také Peter Finch a Terence Stamp[4][1] v rolích trojice velmi rozdílných nápadníků usilujících o přízeň Bathsheby Everdeneové.[10] Film tehdy 40letému režisérovi otevřel dveře mezinárodnímu přijetí a Hollywoodu[4] a zároveň ukázal jeho odlišnost od ostatních tvůrců britské nové vlny 60. let.[6]

Koncem 60. let Schlesinger přesunul svou tvorbu i bydliště do Spojených států[11] a k britské filmové produkci se vrátil už jen snímkem Mizerná neděle (1971). V souvislosti s oslabenou britskou kinematografií zapustil své kořeny v Hollywoodu.[2]

Jeho prvním americkým filmem se stal komerčně nejúspěšnější a kritiky nejlépe přijatý Půlnoční kovboj (1969).[1] Schlesinger ho natáčel v New Yorku, na Floridě a v Texasu s Jonem Voightem a Dustinem Hoffmanem v hlavních rolích společenských outsiderů.[1] Voight ztvárnil naivního venkovského mladíka, který přichází do New Yorku, aby zkusil štěstí jako prostitut, zatímco Hoffman malého podvodníčka trpícího tuberkulózou.[2][1] Ačkoli šlo o téma na svou dobu velmi opovážlivé, bylo řemeslně velmi dobře zpracované a skvěle zahrané, takže si získalo přízeň diváků po celém světě.[1][4] Film získal Oscara a další sošky přinesl Schlesingerovi za režii a Waldo Saltovi za scénář.[1][3] Voight si vysloužil cenu Newyorských kritiků pro nejlepšího herce, Zlatý glóbus pro nejlepšího nováčka a v obdobné kategorii také cenu BAFTA. Britská akademie ocenila kromě něj i Hoffmana za hlavní roli, dále režiséra, scenáristu i střihače a samotný film.[12] Sám Schlesinger však k úspěchu přistupoval poměrně zdrženlivě. V roce 1990 o své tvorbě uvedl: „Jestli jsem měl někdy nějaký komerční úspěch, byla to vyložená náhoda. Netušil jsem, že si Půlnoční kovboj povede tak dobře.“[3]

Každopádně mu Půlnoční kovboj zajistil dobré postavení a poskytl možnost k tomu, aby znovu ve spolupráci s producentem Jannim natočil ještě jeden britský film, své nejosobnější dílo, Mizernou neděli.[4][1] Peter Finch v něm ztvárnil lékaře, který se v bisexuálním milostném trojúhelníku dělí o lásku k mladému umělci (Murray Head) se ženou (Glenda Jacksonová).[4][13] Příběh se zakládal na režisérových osobních zkušenostech, on sám měl coby otevřený gay asi dvouletý vztah s výrazně mladším mužem.[1] Film byl oceněn Zlatým glóbem za nejlepší anglicky mluvený zahraniční film a obdržel celkem 5 cen Britské akademie (pro nejlepšího herce, herečku, režii, film a střih). Získal také čtyři nominace na Oscara, včetně té režijní.[14][15][3]

V roce 1972 se John Schlesinger vydal na Letní olympijské hry v Mnichově, aby natočil segment „Nejdelší“ (The Longest) věnovaný maratonskému běhu, který se stal závěrečnou součástí kolektivního celovečerního dokumentu Viděno osmi.[1][4][16] Dalším z osmi režisérů, kteří se na filmu podíleli, byl i Miloš Forman, autor segmentu o desetiboji.[17] Film však, stejně jako Olympiáda sama, zůstal zastíněn tragickým atentátem na izraelské sportovce.[17]

O dva roky později následoval ambiciózní snímek Den kobylek (1975), hyperbolická adaptace stejnojmenného románu Nathanaela Westa z prostředí hollywoodského filmového průmyslu,[1][2][5] s Donaldem Sutherlandem a Karen Black v hlavních rolích. Film však byl přijat poměrně kriticky a finančně propadl,[2] ačkoli získal cenu BAFTA za nejlepší kostýmy a nominace na Oscara pro nejlepší kameru a herce ve vedlejší roli.[18]

Kasovním hitem se naopak stal thriller Maratónec (1976) o nacistech v New Yorku, ačkoli sklidil i kritické ohlasy za přístup k brutalitě. Dobře známou se stala scéna, kdy sadistický dentista (Laurence Olivier) trýzní svou oběť (Dustin Hoffman) zubařským zákrokem bez anestezie.[1][2] Film byl nominován ve dvou kategoriích na cenu BAFTA a celkem v pěti, včetně té režijní, na Zlatý glóbus. Z nich však proměnil jen cenu za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli pro Laurence Oliviera, který byl ve stejné kategorii nominován i na Oscara.[19]

Koncem 70. let se Schlesinger ještě jednou spojil s producentem Jannim při natáčení filmu Amíci (1979). Šlo o příběh amerických vojáků před invazí v Normandii, kteří si začnou pletky s anglickými ženami. V hlavních rolích válečné romance se představili Richard Gere a Vanessa Redgrave.[2] Film získal několik nominací na cenu BAFTA, a to i za režii a scénář, ale uspěl jen v kategorii nejlepších kostýmů a herečky ve vedlejší roli.[20]

Po Amících nastal v jeho režijní tvorbě největší propad, z něhož se už nikdy zcela nevzpamatoval.[4] Frenetická komedie Bláznivá dálnice (1981) o americkém městečku, které starosta pro nalákání turistů přemaloval na růžovo,[2] stál značných 24 milionů dolarů, ale zcela propadl a byl stažen distributorem už týden po premiéře.[4]

Schlesinger se po nezdaru obrátil k televizní tvorbě a natočil Oddělené stoly a An Englishman Abroad (oba 1983).[4] Druhý z uvedených televizních filmů natočil s Alanem Batesem a Coral Brownovou podle jejího vlastního životního příběhu z 50. let, kdy se v Moskvě zapletla s britským dvojitým špionem Guyem Burgessem.[2] Scénář k němu napsal Alan Bennett.[5] Kritiky byl chválen a nazýván televizní událostí roku.[2][1][4]

K tvorbě pro velké plátno se vrátil nevydařeným politickým thrillerem Dravec a feťák (1985)[1] a v Kanadě natočeným pochmurným snímkem The Believers (1987), který Schlesinger i koprodukoval, avšak neuspěl komerčně ani u kritiky.[4]

Do formy se vrátil až adaptací knihy Bernice Rubensové Madame Sousatzka (1988) s Shirley MacLaine v roli stárnoucí pianistky, která v Londýně vyučuje výjimečně nadaného indického chlapce.[2] Nejlepší snímek posledních dvou dekád jeho tvorby později sám Schlesinger označil za jeden ze čtyř svých nejzamilovanějších filmů, spolu s Takovým milováním, Půlnočním kovbojem a Mizernou nedělí.[1]

Isabella Rosselliniová a Anthony Hopkins při natáčení filmu Nevinný na berlínském letišti Tempelhof (1992)

Na počátku 90. let natočil komerčně úspěšnější thriller Psychopat ze San Francisca (1990) s Melanie Griffithovou a Michaelem Keatonem jako jejím psychotickým sousedem.[2][1][6] K působivosti filmu přispěla i hudba Hanse Zimmera, propojující syntetizéry s jazzovými hráči a vokály.[21] Následoval Nevinný (1993), drama podle románu Iana McEwana o naivním mladém specialistovi (Campbell Scott), který se ve špiony prolezlém Berlíně 50. let zamiluje s tragickými následky do tajuplné Němky (Isabella Rosselliniová).[2] V roli žoviálního Američana Glasse se ve filmu objevil i Anthony Hopkins, snímek ale mnoho úspěchů nesklidil.[22]

Točil opět i televizní filmy, pro cyklus BBC „Screen One“ vytvořil podle scénáře a divadelní hry Alana Bennetta A Question of Attribution (1992) s Jamesem Foxem v roli britského historika a sovětského agenta Anthonyho Blunta.[2][23] Snímek získal cenu BAFTA za nejlepší drama.[24][25] Většího úspěchu u kritiky pak dosáhl televizní adaptací knihy Stelly Gibbonsové Farma Cold Comfort (1995). Tato romantická komedie s Eileen Atkinsovou a Kate Beckinsaleovou v hlavních rolích a např. Stephenem Fryem či Ianem McKellenem v rolích vedlejších se posléze dostala i do amerických kin.[4][26]

V roce 1995 Schlesinger přispěl svým rozhovorem ke koprodukčnímu dokumentu o zobrazování gayů a leseb v historii kinematografie The Celluloid Closet (česky 4% filmová tajemství[27]).[4]

V jeho dalším thrilleru Oko za oko (1996) zahrála Sally Fieldová Karen McCannovou, odhodlanou pomstít znásilnění a smrt své 17leté dcery poté, co vrah (Kiefer Sutherland) kvůli procedurální chybě unikl stíhání.[2][28] Posledním snímkem z 90. let se stal hororový příběh z Londýna 19. století Oholený klenotník (1997).[29] Svou premiéru měl na filmovém festivalu v Chichesteru, ale poté se stáhnul jen na obrazovky televize Sky.[4]

Do nového milénia vstoupil Schlesinger svým posledním dokončeným filmem[11] s Madonnou a Rupertem Everettem v hlavních rolích. Romantická dramedie Příští správná věc (2000) o gayi a jeho kamarádce, kteří se po jedné společně strávené noci rozhodnou vychovávat své dítě, nezískala vysoké hodnocení kritiky,[4] ale byla nominována na mediální cenu GLAAD.[30]

Schlesinger během své kariéry příležitostně zavítal i k divadelní nebo operní režii. V 70. letech režíroval svůj jediný muzikál I And Albert, který však pro něj byl těžkou zkušeností a na prknech se udržel jen velmi krátkou dobu.[4] To inscenace Domu zlomených srdcí od G. B. Shawa v Národním divadle roku 1975 dopadla o poznání lépe, i když se Julius Caesar o pár let později tamtéž nesetkal zdaleka s takovým úspěchem.[4] V roce 1981 zde uvedl také hru Sama Sheparda True West (Pravý či Pravdivý západ).[2][31]

V 80. letech přesedlal na operu. Nejprve v roce 1981 připravil pro londýnskou Royal Opera House, Covent Garden inscenaci Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky[4][32] s dirigentem Georgesem Prêtrem a s Plácidem Domingem.[33] A v roce 1984 tamtéž režíroval Straussova Růžového kavalíra s dirigentem Georgem Soltim.[2][34] Obě úspěšná představení zůstala v repertoáru operního domu po dlouhou dobu, Hoffmanovy povídky se dočkaly obnoveného uvedení ještě v prosinci 2008[35][36] a Rosenkavalier v listopadu následujícího roku.[34][37] V roce 1989 pak režíroval na Salcburském festivalu Verdiho Maškarní ples.[4] Původně měl také pro newyorskou Metropolitní operu režírovat Verdiho Othella s Placidem Domingem v titulní roli, avšak po úvodních jednáních z roku 1990 a dalším vývoji seznal operní dům jeho produkci nerealizovatelnou a k uvedení díla roku 1994 ho nahradil režisér Elijah Moshinsky.[38]

Už od druhé poloviny 60. let udržoval Schlesinger vztah se svým životním partnerem, fotografem Michaelem Childersem.[39]

V roce 2000 absolvoval srdeční operaci a na konci téhož roku utrpěl záchvat mozkové mrtvice.[5][40] Měl obtíže s mluvením a nemohl dále pracovat. Dne 25. července 2003 zemřel ve zdravotním středisku Desert Region v Palm Springs na dýchací obtíže související s mrtvicí.[4]

Mezi Schlesingerovými pozůstalými byl jeho bratr Roger a sestra Hilary.[5]

• BROŽ, Jaroslav; FRÍDA, Myrtil. 666 profilů zahraničních režisérů. Praha: Československý filmový ústav, 1977. 558 s. Kapitola Schlesinger, John, s. 317.
• FLEMING, Desmond Michael. From real time to reel time: the films of John Schlesinger: study of the change from objective realism to subjective reality in British cinema in the 1960s. Melbourne, 2011. 210 s. disertační práce. School of Culture and Communication, Faculty of Arts, The University of Melbourne. . Dostupné online.

• John Schlesinger v Česko-Slovenské filmové databázi
• John Schlesinger ve Filmové databázi
• John Schlesinger v Internet Movie Database (anglicky)
• Obrázky k tématu John Schlesinger na Obalkyknih.cz
• (anglicky) John Schlesinger v Encyclopædia Britannica
• (anglicky) Schlesinger, John (1926-2003) – životopis na BFI Screenonline
• (anglicky) John Schlesinger Archivováno 11. 8. 2014 na Wayback Machine – profil s úplnou filmografií na stránkách Britského filmového institutu