Johan Banér

Banér pocházel ze starobylé švédské šlechtické rodiny, povýšené v roce jeho narození do rytířského stavu. Roku 1615 vstoupil do švédské armády. Roku 1621 byl u Rigy těžce zraněn. Následně byl povýšen na plukovníka. Roku 1623 se poprvé oženil a roku 1640 podruhé ovdověl; oženil se ještě potřetí. Roku 1626 byl jmenován v Rize velitelem. Roku 1629 se účastnil jednání s Polskem a roku 1630 se stal generálem pěchoty, krátce poté táhl s králem Gustavem Adolfem do Německa.

V bitvě u Breitenfeldu (1631) poprvé velel švédské jízdě, jako velitel pravého křídla švédské sestavy úspěšně odrazil útok císařské jízdy, vyznamenal se při dobývání Aušpurku a Mnichova, v bitvách u Donauwörthu a na řece Lechu (15. dubna 1632). V bitvě u Alte Veste v létě 1632 byl raněn do ruky. Při ústupu Švédů k Lützenu byl pověřen velením švédských oddílů v týlu a donutil císařského velitele Aldringena k ústupu z Bavorska.

Společně se saskou armádou pak vtáhl do Čech, ale celé tažení zastavila porážka Bernarda Výmarského v bitvě u Nördlingenu 6. září 1634. Po uzavření pražského míru (1635) zůstal se švédskou armádou ve velmi nejistých pozicích, ale švédská vítězství u Kiritzu a Wittstocku (4. října 1636) obnovila švédskou kampaň v Německu. V roce 1637 ustoupil s armádou do Torgau a za Odru do Pomořan. V roce 1639 porazil nepřítele u Saské Kamenice a vtáhl znovu do Čech. Přestože vydal tiskem plamenné provolání o svobodě, kterou přináší českému lidu, Praha se mu (poprvé za celou válku) postavila na odpor. Pro nedostatek pěchoty a těžkého dělostřelectva zanechal obléhání, usídlil se v severovýchodních Čechách a místo osvobozování zahájil jejich systematické plenění. Na jaře 1641 opustil dokonale vyjedené Čechy a vrátil se do Německa.

V květnu 1640 se u Erfurtu setkal s vojsky svých nových spojenců. Byli to především Francouzi, dále francouzskými penězi zaplacení bernardovci (osiřelí vojáci zemřelého vévody Bernarda Výmarského), armáda vévody Jiřího Lüneburského a armáda lantkraběnky Amálie Alžběty Hesenské. S Banérovými Švédy to bylo 32 000 vojáků, kteří okamžitě vytáhli proti císařské armádě. Nu, tak docela okamžitě ne, protože zatímco Banér chtěl znovu napadnout císařovy české a rakouské dědičné země, Francouzi se nechtěli vzdalovat od svých rýnských hranic, Hesenští chtěli vojsko rozdělit a společně s Francouzi táhnout do Nizozemska na Španěly, Lüneburští chtěli udržet vojsko pohromadě, aby snad někoho nenapadlo zabrousit pro kus žvance do nedalekého Lüneburgu, a bernardovci chtěli hlavně dostat co nejvíc peněz za co nejmenší námahu. Situace jako stvořená pro cholerického alkoholika s nemocnými játry, jímž pětačtyřicetiletý Banér v té době byl. Po celé léto manévrovaly nakonec obě nepřátelské armády křížem krážem po vyjedeném, zpustošeném a stokrát vydrancovaném území Vestfálska a Frank. V zimě provedl Banér drzý nájezd k Řeznu, kde zasedal říšský sněm. Pouze tání ledu na Dunaji zachránilo město před kapitulací. Banérovi jezdci při té příležitosti málem zajali císaře Ferdinanda III., který se zúčastnil sněmu a mezi dvěma rokováními si chtěl zalovit v okolních lesích. Protože se náhodou opozdil, do rukou švédských harcovníků padla pouze jeho nosítka a několik lovčích. Po nezdařeném nájezdu na Řezno zamířil Baner zpátky do Čech. V té chvíli se od jeho armády oddělili Francouzi, jejich odchodu okamžitě využila císařská armáda a Banér jen o vlásek unikl obklíčení. Po dramatickém ústupu, umožněném opakovaným obětováním svého zadního voje v bitvě u Přísečnice, se přes české pohraniční hory dostal i s poměrně zachovalou armádou do Saska.[1] Nepříteli unikl, svému nezdravému způsobu života nikoli.

Dne 10. května 1641 zemřel v Halberstadtu na pokročilou cirhózu jater. Jeho nástupcem v čele armády byl ustanoven Lennart Torstenson. Jeho syn Gustav, přezdívaný Skvělý Banér, zemřel ve funkci generálního guvernéra Ingrie roku 1677.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Johan Banér na Wikimedia Commons
• Banér ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích