Jožka Šaršeová

Studovala u Émila Jaquese-Dalcroze na taneční škole v Hellerau u Drážďan. V roce 1924 se vrátila do Prahy a spolupracovala s českou avantgardou, zejména s režiséry Jiřím Frejkou a Emilem Františkem Burianem. Ve svých tanečních sólech se přitom zabývala společensko-politickými otázkami.

V roce 1931 založila vlastní taneční skupinu. Po záboru českého pohraničí Německem odmítla nabídku klavíristy Rudolfa Firkušného, aby s ním opustila Československo, a se svou maminkou se ze zabraného severu Čech odstěhovala do Prahy, kde v kurzech gymnastiky studovala taneční čísla. Pokoušela se o stylizaci lidových tanců na hudbu Leoše Janáčka a nacvičila večerní pořad Po zarostlém chodníčku, který byl v roce 1943 uveden ve Vinohradském divadle a slavil úspěch.

Jako baletka a choreografka působila v Národním divadle, Divadle ABC, D 34, Osvobozeném divadle aj.

Už za okupace působila jako pedagožka na Státní konzervatoři v Praze, kde vyučovala pohybovou a hereckou výchovu. Své pedagogické vzdělání si doplňovala na moskevské škole GITIS a její žačkou byla např. Libuše Hynková. Spolu s ní a s fotografem a sběratelem Karlem Plickou stála u zrodu Československého souboru národních písní a tanců. Připravovala také folklorní festival v poválečné Makedonii.

Je autorkou skladeb pro I. a II. celostátní spartakiádu (1955 a 1960). Za skladbu pro pracovní zálohy jí byla v roce 1955 udělena Státní cena Klementa Gottwalda 1. stupně.

Napsala knihu Tak to jsem já… (1981), ve které se vyznala ze své lásky k rodnému kraji.