Jiří Pařík

"Otec sedával na kamenném schodu před galerií v Nerudovce, kde vystavoval své pitoreskní veduty Prahy se slečinkami oděnými toliko imaginací, lísajícími se k něžným koníkům, zlatavým hřívám lvíčků či ptačím zobákům, k zvířátkům s lidskýma očima a duší. A také zde byly dědovy skulptury ze dřeva a kůry, šišek a jehličí a všechny promlouvaly svou tichou mluvou, ač děsivě nehybné, přec v každém okamžiku připraveny učinit první pohyb. A z útrob výstavní síně linuly se tóny jazzu... A ta hudba a ty kresby za oknem splývaly do libozvučného akordu, jenž rozechvíval srdce kolemjdoucích, kteří maní zabočili do gotického sklepení protkaného prádelními šňůrami, na nichž zavěšeny za dřevěné kolíčky, visely čtvrtky plné čar a akvarelových rozpitých skvrn. A tam ti mužové v kloboucích a dámy s mohutnými drdoly spočinuli v němém údivu ne nepodobném tomu, když oko člověka poprvé spatřilo moře. A chraplavý hrdelní hlas dobrého Louise vás konejšil a houpal na vlnách a sny se počaly zhmotňovat a z kreseb vylupovat: krásky seskakovaly z papíru a tančily a nad hlavami se vznášely balóny prvních vzduchoplavců a vůně barev způsobovala opojnou závrať. Tak nějak to tehdy bylo... nebo aspoň být mohlo."