Jiří Hermach

Během mládí stráveného v Praze na Malé Straně[3] získal kritický vztah k politice[1] i zkušenost se složitou sociální situací, která ho přivedla k zaujetí pro marxistickou filosofii.[3] Při několika návštěvách filosofických přednášek však postrádal provázanost s exaktními přírodními vědami a proto raději vystudoval strojní inženýrství.[1][3] Studium přerušila druhá světová válka, během které pracoval jako letecký konstruktér v továrně Avia Letňany[1] a podílel se i na odbojové činnosti.[3] Po válce nastoupil jako asistent v Ústavu termodynamiky, hydrodynamiky a nauky o proudění na Strojní fakultě ČVUT.

V květnu 1945 vstoupil do KSČ, po únorovém převratu pak v roce 1949 založil na ČVUT Ústav společenských věd, který byl v roce 1951 transformován na katedru marxismu (společnou pro všechny fakulty ČVUT), již Hermach vedl. Ve svých filosofických přednáškách kladl důraz na propojení marxismu a přírodních věd. V roce 1952 byl ustanoven docentem.[1][4]

V roce 1952 se ovšem pod vlivem probíhajících politických procesů začal posouvat v rámci KSČ do vnitrostranické opozice, což vyvrcholilo po Stalinově smrti v roce 1956 požadavkem sebekritiky ÚV KSČ. Byl zbaven všech funkcí a propuštěn z ČVUT, načež nastoupil jako vědecký pracovník do Filosofického ústavu ČSAV, kde publikoval své nejvýznamnější práce.[1][4]

V roce 1965 uveřejnil rozsáhlou esej Filosofie a řízení, kde vystoupil s kritikou tzv. „kasárenského komunismu”, jak označil tehdejší československý režim. Na esej navázal sérií celodenních seminářů pro aktivy vedoucích hospodářských pracovníků v téměř všech okresních městech.[1][4] Během Pražského jara byly Dubčekem ustanoveny tři odborné týmy zabývající se podstatou socialismu; Hermach pracoval v týmu „nové pojetí socialismu”, který měl vypracovat koncepci demokratické socialistické společnosti. Tým svoji práci dokončil několik dnů před srpnovou invazí.[5]

Jiří Hermach neustoupil po srpnu 1968 ze svých názorů, byl tedy vyloučen z ČSAV a nakonec získal práci topiče v motolské nemocnici. Podepsal Chartu 77 a po delším nátlaku ze strany režimu nakonec v roce 1985 emigroval do Rakouska.[1][5] I po revoluci v roce 1989 žil v Rakousku, přestože přednášel na Univerzitě Karlově. Na FSV UK učil až do roku 2000.[5] Závěr života strávil v Hostivicích.[2]

Jiří Hemrach je autorem řady esejí i monografií, zejména:

• Řízení a filozofie (1965)
• Dialektika výchovy (1966)
• Problém kategorie hranice (1967) (kandidátská práce)
• Uskutečnění současného člověka (1969)

• Osoba Jiří Hermach ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Hermach